Zatím co se ptám sám sebe:

Dovede žít? Nedovede…

šeptá moje duše ztichlá

o mém srdci,

které mrtvě odpočívá.

Dnem i nocí.

Stále znova.

Možná, že je to tak lepší…

Jmenuji se Harry Potter, 25 let. Měřím necelých šest stop (179 cm:) a vážím 72 kilogramů. Už pátým rokem pracuju jako bystrozor na Ministerstvu kouzel, z toho dva roky jako vedoucí oddělení. Mám všechno, co si jen můžu přát: práci, kterou jsem vždycky chtěl dělat, malý dům v jedné z vilových částí Londýna a samozřejmě… je tu někdo, koho miluju. Někdo s kým žiju.

Je ráno, půl sedmé a venku je ještě poměrně chladno. Vracím se domů jen proto, abych se nasnídal a šel do práce. Ale nemusíte mě litovat, protože jsem v noci nehonil zločince ani nic podobného. Vlastně jsem si užíval. Bylo to fajn.

Doma je pusto, všechny šálky a sklenky jsou perfektně vyrovnané na svých místech. To znamená, že Draco ještě není doma.

Ano, správně. Draco Malfoy je můj milenec. Nebo já jeho? To je asi pravděpodobnější.

Ne, nebyl jsem dnes v noci s ním. Spal jsem s klukem, co se jmenuje Jason. Světlé vlasy, modré oči, jemné rysy. Je mu devětadvacet, ale vypadá mladší. A ne, není to poprvé. A Jason není jediný.

Připravuji kávu, čerstvou a voňavou, a pak si opékám toasty. Je krátce po sedmé, když slyším vrznutí dveří, pak kroky a nakonec jemnou jahodovou vůni kolem sebe. „Dobré ráno,“ pozdravím Draca a usměju se na něj. „Sprchoval ses u Martina?“

Kývne, takže jsem tipoval správně. Draco nemá žádný sprchový gel ani šampon s jahodovou vůní.

„Udělal jsi kávu i pro mě?“ zeptá se a nakoukne mi přes rameno.

„Kávu a toasty,“ odpovím mu.

Vezme si svůj oblíbený ranní šálek; poměrně velký s jednoduchými stříbrnými ornamenty, sebere mi konvici s kávou a všechno si to odnese ke stolu. Jdu za ním se svým šálkem (s dvěma medvědy a spoustou srdíček) a mísou toastů.

Draco pomalu upíjí ze svého šálku a zatím se na mě nedívá. Hádám, že je ještě trochu unavený a dávám mu čas. Jsem rád, že můžeme snídat spolu, než si zase půjdeme každý po svém. Konečně se ke mně obrátí a lehce si podepře hlavu.

„Tak povídej,“ vyzve mě.

„Dobré.“

„Kolikrát?“

„Třikrát.“

„A kdy jsi šel spát?“

„O půl druhé.“

Zamračí se na mě. „Nemůžeš to trochu rozvést?“

„Ty první.“

Tak trochu ho zkouším. Někdy se podvolí a někdy ne.

Nesouhlasně zavrčí. „Překonal jsi mě. Já jsem měl dnes v noci sex jen dvakrát. Ale i tak mě to zcela vyčerpalo.“

„Tak to musí být ten ředitel, nebo co on vlastně je, dost dobrý.“

„Dost,“ souhlasí Draco zamyšleně.

„Ale není ředitel. Je jen manažer.“

„To je skoro jedno, ne? I tak má mnohem vyšší plat než já.“

 Draco pobavené přimhouří oči a vyplázne na mě špičku jazyka. „Jsi na řadě.“

Pokrčím rameny. „Nemám co vyprávět. Obvyklé polohy, žádné zvláštní zážitky. Jen dobrý sex, nic víc. Nic výjimečného.“

„To zní hrozně,“ ušklíbne se na mě.

„Bylo to úplně přiměřené situaci a tomu, že dneska musím do práce.“

„A co večer?“ zeptá se mě nenuceně a zvedne se, aby opláchl svůj šálek. „Máš už nějaké plány?“

„A ty?“

„Možná,“ prohodí neurčitě. „Ještě jsem se nerozhodl.“

„Chtěl jsem jít k Modrému slonovi s Deanem a Seamusem.“

Otočí se ke mně a lehce si hřbetem štíhlé ruky odhrne zbloudilý pramen platinových vlasů, štíhlé tělo v černém svetru, který perfektně kopíruje obrysy jeho hrudi, opře o kuchyňskou linku.

„Ty umíš překvapit, Pottere.“

„Netvrdím, že něco bude. Koneckonců jsou přece jenom tak trochu pár.“

„Jak říkáš,“ konstatuje Draco zamyšleně. „Tak trochu. A ještě ke všemu hodně nestabilní.“

Má nejspíš na mysli Deanovu ne zcela vyjasněnou orientaci a časté nevěry s opačným pohlavím. Nebo Seamusovu výbušnost a přecitlivělost zároveň.

Pravda je, že kdyby mě Draco požádal, zůstal bych doma s ním. Sex jsme spolu neměli už šest dní a tak mi chybí. Ale nechci, aby věděl, jak moc ho ve skutečnosti potřebuju. To by mohlo být nebezpečné i pro stabilitu našeho vztahu.

„Vadilo by, kdybych se připojil?“

To jsem nečekal. Ale zní to lákavě… Znamená to, že budeme večer trávit spolu, i když ne sami. Potlačím chuť si ho přivlastnit. Jeho hebké lososové rty a jeho štíhlou křehkou krásu.

„Myslím, že to přežijou.“

„V kolik vyrážíte?“

„Někdy kolem osmý.“

„Tak na mě počkáš, ano?“ ptá se jen pro jistotu. Samozřejmě ví, že na něj počkám, když jsme se dohodli, že půjdeme oba.

Ještě mi věnuje lehký polibek na čelo a už zase mizí.

Oba nás čeká dlouhý den.