Rád Tě k sobě tajně vábím.

Na nitkách Tvůj život celý,
už jsem do něj zapletený…

Světlem bludiček Tě pálím
a co sudičky Ti přály
rád bych věděl…
jsi mi drahý.
Ještě štěstí, že to nevíš…

Kampak bychom jinak přišli?

Sledoval jsem, jak se Dracovy světlé dlouhé prsty zarývají v návalech rozkoše do Deanových širokých zad a v duchu jsem se třikrát proklel.

Jak to, že mě nenapadlo, že to takhle skončí?

Samozřejmě jsem se nemohl spoléhat na to, že se Draco bude chovat rozumně…

A jestli tohle zjistí Seamus…

Zůstal jsem stát u stěny a sledoval jsem je.

Musel jsem Draca co nejdřív odchytit, než napáchá ještě nějaké větší a třeba i nenapravitelné škody. Sledoval jsem každý jejich pohyb a skrz tlumenou hudbu seshora ke mně doléhalo všechno… to všechno… Dracovo potlačované sténání a Deanův ztěžklý hlasitý dech.

A každé zašeptané slůvko…

A viděl jsem každý rychlý polibek, který mu Draco ukradl.

Chtěl jsem zavřít oči, ale nemohl jsem se od nich odtrhnout.

Draco byl… tak nestoudně nádherný…

Nejradši bych ho zabil.

Vím, jak to zní… Jako záchvat žárlivosti… A možná tam je opravdu žárlivost, myslím tím někde uvnitř mě. Spolu s hněvem a strachem… Kdyby se tak Draco vyspal s kýmkoli jiným… Kýmkoli kromě Seamuse nebo Deana. Tímhle se zase všechno zkomplikuje.

Ale je to tak. Dracovi nezáleží na jiných lidech nebo na tom, co třeba cítí. On zná jen sebe a všechno ostatní musí stranou. Nemůžu a nechci mu to vyčítat. Dobře jsem věděl, do čeho jdu, když jsem si s ním začal. Dobře jsem věděl, jaký je. A že se nikdy nezmění.

Jen je mi Seamuse a Deana tak trochu… líto.

A ani nevím proč, ale mám pocit odpovědnosti za to, co Draco někdy provádí… Chci říct… někdo z nás dvou by přece měl být rozumný. Jen pro jistotu.

A pak bylo konečně po všem. Dean se rukama opřel o stěnu, aby se uklidnil a Draco si oblékl svoje drahé černé kalhoty. (Tedy – černé podle mě, abych to uvedl na pravou míru. Draco by mě opravil. Prý je to antracitová. A to je zřejmě velký rozdíl.)

Vlasy měl trochu zacuchané. Protáhl se kolem Deana a chtěl vyběhnout nahoru. Rychle jsem zachytil jeho ruku.

„Draco,“ zašeptal jsem varovně.

Usmál se na mě, zvláštně vzdáleným pohledem. „Jdu se jen opláchnout.“

„Tak sem pak přijď,“ požádal jsem ho.

Kývnul a rozpustile mi vtiskl rychlý polibek na rty.

Jako by zapomněl, že by nás Dean mohl vidět.

Ale nejspíš by mu to teď stejně bylo jedno. Draco vyběhl nahoru a já se otočil na Deana. Teprve hledal svoji košili. Zvedl jsem ji ze země a podal mu ji. Předtím si mě zřejmě nevšiml, protože zrudnul a jeho „díky“ bylo stěží slyšitelné. Díval jsem se, jak se snaží zmuchlanou látku co nejvíc urovnat.

„Ty s ním bydlíš,“ řekl a podíval se po mně.

„A jestli jsi  ho vážně ještě nikdy neojel, tak jsi buď světec nebo blázen,“ řekl. „Ale asi spíš blázen,“ dodal pak a začal se zapínat.

Pokrčil jsem rameny.

Zastávali jsme s Dracem názor, že se nemusíme rozšiřovat o podstatě našeho vztahu. Denní věštec i tak přicházel alespoň jednou za dva týdny s nějakou „novou zaručeně pravdivou teorií“ o tom, proč jsme spolu vlastně my dva začali bydlet. Ještě se k pravdě nijak nepřiblížili, ale jejich nápady byly občas celkem zábavné.

Bylo tu tedy jen pár lidí, kteří opravdu věděli…

Pro většinu ostatních bylo zřejmě příliš těžké si třeba jen představit, že zrovna my dva bychom spolu opravdu chtěli žít.

„Harry?“ vytrhl mě z úvah Deanův hlas.

„Hmm?“

„Neřekneš o tom Seamusovi, že ne?“

„Ne,“ odpověděl jsem možná rázněji, než jsem původně chtěl. „To je jen mezi vámi, Deane. Ale asi by sis měl ujasnit, co vlastně chceš.“

„Nemůžu za to,“ začal se hájit a to mě překvapilo.

„Celý večer byl nabručený. Vždyť jsi ho sám viděl, ne? Snažil jsem se ho rozptýlit, ale k ničemu to nebylo. A tak je to vždycky. Vážně, Harry, někdy to nejde vydržet. Já o něj stojím, jenže mám pocit, že všechny ty jeho nálady se nedají snést. Pokaždé se stane něco. Jako by to dělal schválně, vždycky si najde něco, nějaký malicherný důvod a já… nechci v jednom kuse jen poslouchat jeho stížnosti a dívat se, jak se kaboní. Šli jsme sem kvůli zábavě, ale on celý večer trucoval a ignoroval mě.“

„Tím, že ses vyspal s Malfoyem jsi to teda určitě vyřešil, Deane,“ přerušil jsem ho sarkasticky.

„Já vím, já vím,“ mávnul rukou nad mými případnými protesty.

„Proto tě taky prosím, abys o tom Seamusovi neříkal.“

Povzdechl jsem si a postrčil jsem si brýle na nose.

„Fajn.“

„Díky, Harry,“ zamumlal vděčně.

„Ale měli byste si to vyřešit,“ upozornil jsem ho. „Vážně.“

„Jo, já vím. Vím, že máš pravdu.“

Vrazil jsem si ruce do kapes. Já mám teda zrovna co mluvit. To by mi Hermiona stoprocentně připomněla.

Dean už byl na odchodu, ale ještě se ke mně rychle vrátil.

„Máš to u mě, Harry.“

Kývnul jsem, že rozumím.

„A,“ Dean na okamžik zaváhal. „Jestli jsi ho ještě neměl, tak to naprav. Protože bys přišel fakt o hodně.“

A byl pryč.

Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo si zoufat.