Jsi můj úsvit,
a mé Nebe,
vzduch, co dýchám,
v plicích zebe,
jsi můj večer,
Pekla brána -
otevřena, nevyzvána.
Buď mi blíž, když se ti ztrácím…
Nebe – Peklo… Zas se vracím…

Cítil jsem se tak unavený, tak vyčerpaný… Přesně to jsem si uvědomoval, když jsem otevíral dveře od domu. A nenáviděl jsem celý svět. Tak moc, že jsem měl chuť někomu ublížit nebo alespoň něco zničit. V takových chvílích bylo moc těžké krotit magii, která ve mně kypěla a zuřila jako uvězněné divoké zvíře. Hermiona obvykle říká, že je to tím, že jsem tak horkokrevný. Nejspíš má pravdu, ale ve chvílích, jako je tahle, nenávidím i Hermionu za to, že má vždycky pravdu. A že do všeho vždycky mluví.

Vesmírný zákon číslo 1: Hermiona Grangerová má vždy pravdu.

Byl jsem doma po třech dnech strávených v práci. Odhodil jsem na zem světlý kabát a zamířil jsem do kuchyně. Všude byla tma, ale nedivil jsem se tomu. Bylo skoro půl dvanácté. Třísknul jsem se sklenicí o kuchyňskou linku a vypravil se k lednici. Ze všeho nejvíc jsem teď nenáviděl své nadřízené a jejich stupidní požadavky. Chtít, abych v takové chvíli myslel na předpisy! Kdo je sakra psal?! Kterej debil mohl vůbec vymyslet taková nařízení?

Naštvaně jsem zíral do poloprázdné ledničky.

„Nehledáš tohle?“ Narovnal jsem se a uviděl jsem vedle sebe dlouhou světlou ruku, která držela sklenici naplněnou po okraj whisky a několika kostkami ledu. Draco naklonil hlavu ke straně. Popadl jsem sklenku a obrátil jsem tekutinu do sebe. Draco ode mě odstoupil a sledoval mé počínání s výrazem takové – plýtvání – s - drahým – alkoholem – a -  navíc - pro - Pottera. Takhle mě vždycky sledoval, ještě když jsme oba studovali v Bradavicích. Z nějakého zvláštního důvodu mě to uklidňovalo. Sklenku mi vzal z dlaní a znovu ji naplnil.

Opřel se o linku a díval se na mně. Nejdřív jsem dostal chuť vyšukat z něj duši, abych alespoň trochu ulevil tíze, kterou jsem cítil, ale pak jsem se prostě zhroutil na židli. Cítil jsem se tak hrozně! „Nechceš připravit koupel?“ zeptal se. Mluvil tiše a klidně, skoro jako by byl někým jiným. Napadlo mě, že o tom určitě četl v novinách.  Podíval jsem se na sklenku ve své ruce. „Dal bych si ještě, až to dopiju,“ řekl jsem. Přikývnul a dotknul se mého ramene. „Připravím to a láhev ti vezmu nahoru.“

„Opiju se,“ namítnul jsem nepřesvědčivě.

Draco pokrčil rameny ve stylu no – a – koho – to – zajímá?

„Musíš zítra ráno bezodkladně do práce?“ zeptal se.

„Ne,“ přiznal jsem.

Maličko se usmál. „Tak pokud budeš mít moc velkou kocovinu, dám jim vědět, že jsi vážně ochořel.“

Draco mi dolil a pak už jsem jen slyšel, jak vybíhá nahoru. Následoval zvuk pouštěné vody. Podíval jsem se na skleničku ve své ruce a pocítil jsem vůči svému milenci nečekaný nával vděku. Hermiona by mi zaručeně řekla něco jako: „Měl by sis dát meduňkový čaj a tři lžičky uklidňujícího sirupu, Harry.“

Jenže já jsem nechtěl čaj ani lektvar. Chtěl jsem se opít. A Draco to poznal a nemusel jsem vůbec nic říct. Pocit vděku ve mně narůstal a mísil se s přetrvávající nenávistí vůči světu.

Po pěti minutách mě Draco zavolal nahoru. Svlékl jsem se a ponořil se do příjemně teplé vody s levandulovou vůní. Draco mi znovu podal sklenku. Upil jsem a položil si hlavu na okraj velké vany v pískové barvě. Chvilku jsem sledoval zelené květy na světlém pozadí na kachlíkách na stěně a pak jsem zavřel oči. Cítil jsem Dracovy prsty, jak mi odhrnují z čela pramínky navlhlých vlasů. Nic neříkal, na nic se neptal. Mohl se ptát…

Co se stalo? Jak se to stalo? Nešlo to zastavit? Kde jsi byl? Byl jsi u toho? Jsi v pořádku?

A mohl mluvit, tak jak by to udělali ostatní… I Ron… Nebo Hermiona…

Dělal jsi, co jsi mohl, Harry. Nesmíš se obviňovat… Nebyla to tvá vina…

Slyšel jsem to tolikrát! Ale Draco – díky Merlinovi! – mlčel, opíral se o vanu a jen sem tam dlaní zčeřil hladinu.

Uklidňoval jsem se a zároveň jsem si uvědomil, že se mi chce brečet. Zadržel jsem dech a potopil jsem hlavu pod vodu. 

Po chvilce jsem se znovu vynořil. Díval se na mě svýma velkýma šedýma očima, klidně, beze strachu, bez zvědavosti. V jeho očích jako by nebylo nic… A všechno zároveň.

Nadzvedl se a příjemně drsnou houbou z lufy mi začal umývat ramena. Vnímal jsem, jak se mi do unavených svalů vrací cit. Vůně levandule příjemně konejšila moje smysly.

„ Jsem pitomec. Mohl jsem to zastavit,“ zašeptal jsem. Draco neodpověděl a dál masíroval moje ztuhlé tělo. „Kdybych odmítl řídit se předpisy… Věděl jsem, že se tohle stane…“

Rukou jsem sevřel okraj vany. 

„Nepřeháníš to?“ zeptal se mě Draco věcně.

„Umřeli tam dva nevinní lidé,“ odsekl jsem.

Nepřestal s masáží ani na vteřinu. „Jasně a ty za to můžeš. Také jsi vinen smrtí mých prarodičů a to i přes to, že zemřeli oba dříve, než jsem se narodil. A abych nezapomněl, to povstání trollů před čtyřmi sty lety máš také na svědomí ty, že?“

Znělo to sarkasticky, ale věděl jsem, že Draco je ke mně tímhle způsobem ve skutečnosti něžný. „Nemůžeš zachránit všechny a všechno,“ dodal mírněji. Odtáhl se a dolil mi sklenku. Napil jsem se a zavrátil jsem hlavu dozadu.

„Mohl jsem odmítnout ten rozkaz, co mi dali,“ namítl jsem. „Nikdo by pak neumíral.“

Draco mě jemně pohladil po čele. „Pottere, jsi možná nejmocnější čaroděj v Anglii, ale i ty máš své hranice. Dokonce i Harry Potter musí respektovat hierarchii. To jsi nevěděl?“

Zase ta jemná ironie.

„Myslím, že máš nějaký komplex,“ řekl mi pak dokonale vážně. „Mám kontakt na jednoho skvělého terapeuta, který by ti mohl pomoct, jinak budeš mít za chvíli na svědomí všechna úmrtí na světě.“ Lehce mi šplouchnul trochu vody do obličeje. Cítil jsem úlevu.

Draco se otočil a zády se opřel o stěnu vany. Dlouhé nohy v šedých úzkých kalhotách natáhl před sebe a bezděčně si rozepnul dva vrchní knoflíčky u své jemné bělostné košile.

Napadlo mě v tu chvíli, že Draco je opravdu krásný. Ne jen sexy nebo přitažlivý, ale krásný, neskutečně krásný a půvabný. Zdál se tak čistý a křehký jako nějaká poloprůsvitná nádoba z tenoučkého křišťálu.

Vesmírný zákon číslo 2: Draco Malfoy je krásný.

„Měl jsem chuť něco rozbít,“ zašeptal jsem, trochu kajícně. Ohlédl se po mně a usmál se. „To jsi klidně mohl.“

Dopil jsem sklenku.

„Mám ti ještě nalít?“ zeptal se.

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, už mám dost.“

Cítil jsem, jak mi alkohol stoupá do hlavy už nějakou chvíli, ale bylo mi mnohem lépe.

„Nemohl bych tu nic rozbít,“ usmál jsem se pak. „Sice jsi mi neřekl, kolik tě to zařízení stálo, ale nejsem takový ignorant, aby mi nebylo jasné, že jsi za něj pravděpodobně zaplatil víc, než já za tenhle dům.“

Draco pokrčil rameny. „Neříkám, že ano, neříkám, že ne. Mám rád hezké věci, ale to neznamená, že tu nemůžeš všechno rozflákat, když budeš mít chuť. Je to náš dům a naše zařízení, ne? Tak jsme se dohodli.“ Draco vstal, vytáhnul hůlku a pomalu začal nahřívat jednu z osušek.

„Je barbarské ničit něco krásného,“ zašeptal jsem s pohledem upřeným na jeho záda.

„Někdy je to ale lepší, nemyslíš?“ odpověděl klidně.

Napadlo mě, že Draco Malfoy je navzdory všemu, co Hermiona tvrdí, něco jako výhra v loterii.

Vesmírný zákon číslo 3: Harry Potter a Draco Malfoy patří k sobě.

Podal mi měkoučkou prohřátou osušku a nalil si trochu whisky. Opřel se o rám dveří, pomalu upíjel a díval se na mně. „Dlouho jsi tu nebyl,“ řekl mi tiše, ale neznělo to jako výčitka. Draco mi nikdy nic nevyčítal. „Mohl bych dnes spát u tebe?“

Kývnul jsem a napadlo mě, že Draco mi vidí snad až na dno duše i bez nitrozpytu. Tolik jsem chtěl, aby dnes byl u mě a zároveň jsem se styděl požádat ho o to.

„Chybělo mi to,“ řekl Draco, jako kdyby to byla ta nejprostší věc na světě. Podezříval jsem ho z toho, že perfektně ví, jak mě udělat šťastným.

A to i bez lektvarů, které z lidí dělají vraždící šílence.