7 Střet zájmů
3. 8. 2010
Zamotal jsi mi dnes hlavu…
Pícháš jako trny růže…
Proč mi nikdo nepomůže?
Tvoje vůně – to se stává -
už mě zase ve snech zmáhá…
Jsi jak číše bolehlavu.
Probudila mě vůně čerstvé kávy, spolu s bolestí hlavy a hrozným suchem v ústech. Jen pomalu jsem se rozvzpomínal na včerejšek. S námahou jsem rozlepil víčka a podíval se po Dracovi. Právě vešel do ložnice, oblečený a perfektně upravený, a za ním levitovala konvice s kávou.
„Kolik je hodin?“ zašeptal jsem. Byl jsem přesně tak unavený, jak se po třídenním maratónu s alkoholovým závěrem dalo čekat.
„Za pár minut bude jedenáct,“ odpověděl a sledoval, jak glazurovaná konvice poslušně plní připravený šálek. „Ráno jsem volal na ministerstvo, řekl jsem, že jsi indisponován a nemůžeš dnes přijít.“
„A co oni?“
„Nic. Já se neptal, prostě jsem to oznámil.“
Napadlo mě, že pokud jim to oznámil stejným tónem jako mně, rozhodně bych se neodvážil mu na jejich místě odporovat.
Posadil jsem se na posteli a prsty pravé ruky jsem si promasíroval spánek.
„Nechal bych tě ještě spát, ale měl bys vědět, že volala Grangerová. Chce se tu dnes zastavit. I s Weasleym, samozřejmě,“ oznámil mi Draco velmi formálním tónem.
Tohle byl tedy zřejmě důvod jeho oslnivé nálady.
„A v kolik?“ odvážil jsem se zeptat.
Blonďáček zkontroloval hodinky.
„Má dorazit přesně za třiatřicet minut,“ odpověděl mi už jemněji a podal mi sklenici vody. „Dal jsem ti do toho lektvar, nezapomeň, že nesmíš dalších padesát minut nic jíst. V lednici jsou chlebíčky a v termosce káva. Nepředpokládám, že bys stihnul něco přichystat. Grangerová je vždycky přesná, máš čas na sprchu a měl by sis pospíšit.“
Poslušně jsem do sebe obrátil Dracův zázračný přípravek. Jeho perfektní znalost lektvarů byla v takových případech jako ten dnešní velmi užitečná.
„Ty odcházíš?“ Byla to zbytečná otázka, byl jsem si jistý odpovědí.
„Máme schůzku s klientem a navíc…“ Draco ani nezaváhal, vždy dokázal říct nepříjemné věci naplno, „dobře víš, že nemůžu ty dva vystát. A oni mě taky nemilují.“
Sehnul se ke mně a políbil mě do koutku úst.
„Takhle to bude nejbezpečnější.“
„Necháváš mě napospas Hermioně,“ postěžoval jsem si.
Ušklíbl se s jistou dávkou spokojené škodolibosti. „Je to nakonec tvá nejlepší kamarádka, ne moje.“ Mrknul na mě. „Hlavně nezapomeň, že nesmíš asi tak hodinu nic jíst,“ zopakoval.
„Neboj, nedělám to poprvé,“ ujistil jsem ho.
„OK,“ lehce pokrčil rameny a usmál se. „Uvidíme se asi večer,“ prohodil neurčitě a byl zase pryč, v mojí ložnici zůstala jen jeho lehká svůdná vůně.
Zavřel jsem oči a zhluboka jsem vydechl. Cítil jsem, jak bolest pomalounku ustupuje do jakési slabé otupělosti. Lektvar, který měl Draco pro tyhle krizové situace vždy po ruce, účinkoval neuvěřitelně rychle a spolehlivě. Věděl jsem, že do deseti minut budu fyzicky úplně fit, snad jen trošku unavený. Upřímně jsem doufal, že na mě Hermiona nic nepozná. Na rozdíl od Rona alkohol jako řešení problémů rozhodně neuznávala.
Draco měl samozřejmě pravdu. Vypil jsem kávu a stihnul jsem se osprchovat a obléknout, když se ozval zvonek. Hermiona s Ronem dorazili na minutu přesně.
Hermiona mi okamžitě padla kolem krku a i Ron vypadal, že se mu ulevilo, když mě uviděl. Samozřejmě, že museli mít oba strach. Cítil jsem se trochu divně, protože jejich starost o mě byla z nějakého důvodu úplně jiného druhu než ta Dracova. Cítil jsem to dokonce ještě než promluvili.
„Harry, jsem tak ráda, že jsi v pořádku!“
„Jasně, že je v pořádku, Hermiono! Říkal jsem to, ne? Je to přece Harry!“
„Měl jsi úplně stejný strach jako já!“
„A co se vlastně stalo? V Denním Věštci toho tentokrát moc nenapsali… Můžeš o tom mluvit Harry? Není to tajné?“
Oba mluvili rychle, trochu nervózně a zmateně. Chápal jsem důvod, ačkoli ho nevyslovili. Od doby, co skončila válka, to bylo poprvé, co někdo zemřel. Ve všech ostatních případech, kterých i tak nebylo příliš, jsme to dokázali zarazit.
Znovu jsem si naplno uvědomil, jak jsem selhal.
„Ne, není to tajné,“ odpověděl jsem. „Přinesu nám něco na zub a všechno vám povím.“ Hermiona přikývla a usadila se na naši smetanovou koženou pohovku. Ron sebou s povzdechem plácnul vedle ní.
Odešel jsem do kuchyně a opláchl jsem si obličej.
Dva lidé!
Dva nevinní lidé a navíc mudlové, kteří neměli žádnou šanci se ubránit…
Najednou se mi těžce dýchalo a cítil jsem, jak mě obchází mráz.
Musel jsem se vzchopit, ale Dracova slova, která mě včera z toho dostala, byla najednou tak vzdálená…
„Harry, nechceš s něčím pomoct?“ slyšel jsem Hermionin starostlivý hlas ve dveřích.
„Ne, ne, to je dobrý, klidně si zase sedni,“ zamítnul jsem to rychle.
Opravdu jsem je nechtěl děsit víc, než bylo nutné. Oba by měli starost, kdyby věděli, že to tak spatně snáším.
Další starost navíc. Nakonec, každý jich máme dost.
Naservíroval jsem jim chlebíčky a kávu na nízký skleněný stolek v obývacím pokoji.
Chlebíčky vypadaly přepychově a také takové byly.
Zaregistroval jsem Hermionin pohled.
Draco uměl výborně vařit, když tedy chtěl. Jeho pokrmy byly lehké, elegantní, vždy perfektně upravené, protože pro Draca byla estetika v jídle neskonale důležitým pojmem. Problém byl v tom, že obvykle nic připravovat nechtěl a rozhodně nepřipadalo v úvahu, že by svou energií plýtval na pohoštění pro Rona a Hermionu. Takže je koupil (znal jsem i místo – úžasně snobské a drahé lahůdkářství, kde ovšem podávali pouze opravdu vybrané dobroty) a koupil samozřejmě to nejlepší a nejdražší, protože to tak prostě dělal vždycky.
Ron si nadšeně nacpal chlebíček do pusy, aniž by cokoli zaregistroval, ale podle toho, jak Hermiona celý chlebíček oskenovala bystrýma tmavýma očima, než se do něj pustila, mi bylo jasné, že pochopila, že na takový výkon bych se já rozhodně nevzmohl.
O svých kuchařských schopnostech jsem měl celkem vysoké mínění. Nakonec – Draco bez problému jedl, co jsem uvařil, a když to jedl on, muselo to být dobré. Nedělal jsem si iluze, že by mu něco jako takt nebo nějaké něžné city zabránily v tom, říct mi do očí, že takový odporný nepoživatelný hnus tedy rozhodně jíst nebude, kdyby měl tu možnost. Draco byl krutě upřímný.
Nedokázal jsem ale vykouzlit (bez opravdových kouzel, samozřejmě) neodolatelně vypadající droboučké dortíčky ani jiné věci, které by vypadaly jako z pohádky o panence Barbie, ani připravit noblesní občerstvení pro nejvyšší vrstvy. Hermioně to bylo jasné.
Byl jsem rád, že k tomu nic neřekla, ale stejně jsem to na ní poznal. Hermiona věděla, že neumím pokrmy takhle načinčat. A také věděla, že nechodím nakupovat do předražených podniků chlebíčky s humrem.
Takže zatímco opatrně ukusovala a snažila se moc nenadrobit, docela jistě uvažovala o tom, že tohle je Dracova zásluha. Nezdálo se, že by z toho byla nadšená.
Ron si (díky Merlinovi!) s ničím takovým hlavu nelámal.
„Mhel shem hohny had,“ oznámil mi nadšeně se čtvrtým chlebíčkem nacpaným v puse. „Nemoh hem hera nih híst,“ upřesnil důvod a polkl. „Měl jsem úplně staženej žaludek a dneska ráno taky.“
„Nejsi už dost starý na to, aby ses naučil nemluvit s plnou pusou?“ napomenula ho Hermiona zamračeně. „Jsme tu na návštěvě! Drobíš a jsi nevychovaný.“
„Ale Hermiono,“ Ron se napil kávy a smířlivě potřásl hlavou. „Je to přece Harry!“
Čímž očividně sdělil všechna podstatná fakta a nehodlal tohle téma dál rozebírat.
Usmál jsem se.
„Takže,“ Hermiona váhavě navázala na předchozí konverzaci, „dva mudlové. To je zlé.“
Kývl jsem. „Nebylo by to tak zlé, kdyby to za sebou měli rychle. Ale tohle bylo zlé.“
Hodně zlé.
Zaplašil jsem vzpomínku na muže, kteří sloužili po několik hodin jako rukojmí a živý štít zároveň. Čekání na smrt a dlouhé bolestivé umírání. Sotva to mohlo mít horší konec.
„Možná by měl někdo navrhnout Starostolci změnu v zákonech,“ zahloubala se Hermiona. „Pak by se tomu samozřejmě asi dalo lépe předcházet.“
Znovu jsem kývnul.
„Starostolec žádné změny neschválí,“ odpověděl Ron pochmurně. „Je to především banda starejch, napůl senilních a děsně zakonzervovanejch dědků.“
Napadlo mě, že Ron poměrně netaktně a dost přesně vyjádřil současnou situaci.
„Musel jsem čekat na vyjádření ministra a ten nechtěl nic udělat bez rozhodnutí Rady, kdyby se totiž cokoli podělalo, měl by to na krku. Jenže než se dohodli bylo moc pozdě. Zjistil, že po něm pátráme a začal panikařit. Zbytek znáte.“
Hermiona se nervózně pokusila upravit si prameny neposlušných vlasů. „Je to hrozné,“ špitla. „Zkusím zjistit, jestli má každý možnost navrhnout takhle velké změny. Kdyby ano, zkusila bych to. Co myslíš, Harry?“
„Asi by to šlo,“ souhlasil jsem, příliš unavený, než abych s ní rozebíral možná rizika. Byl jsem si jistý, že Hermiona si je domyslí sama a také přijde na to, jak je vyřešit nebo obejít.
„Každopádně,“ uzavřel to Ron. „Tenhle stejně shnije v Azkabanu.“
„O tom bych si s tebou docela rád zapolemizoval, Weasley.“
Všichni tři jsme se překvapeně otočili na Draca, který se neobtěžoval pozdravit a zamířil přímo k baru. Hermiona se nesouhlasně zamračila. Podle jejího názoru bylo na alkohol moc brzo, což byla asi pravda. Draco ale dělal vždy věci tak, jak chtěl on. Do velké sklenice si před našimi zraky nalil vodku a okamžitě se napil.
Zavřel čtvercovou vysokou skříň, celou z matného silného skla, a se sklenicí v ruce přistoupil k okennímu parapetu.
Ron i Hermiona mlčeli a Draco nevypadal, že by mi to chtěl usnadnit.
„Jsi tu docela brzo,“ pokusil jsem se o konverzaci.
Lehce kývl hlavou. „Měl jsem tu schůzku. Pak už jsem se nechtěl vracet do kanceláře. Vzal jsem si podklady domů.“
Tohle někdy dělal, ale tentokrát to nebylo v pořádku. Byl nějak rozrušený.
„Nechceš se posadit?“ navrhl jsem.
Dopil průzračný alkohol, vytáhl z kapsy perfektně padnoucího černého sáčka stříbrnou úzkou krabičku, tu otevřel, ke rtům si přiložil cigaretu a kouzlem ji zapálil. Pak prudkým pohybem rozrazil okno a jemně vyfouknul kouř ven. Bylo jasné, že se něco stalo.
Draco občas kouřil, nepravidelně, ale obvykle se to stávalo buď na akcích, které pořádal, když byl obzvlášť uspokojený, nebo když byl neobvykle nervózní.
Málokdy si zapálil přímo doma, dobře věděl, jak mi to vadí. Hermiona i Ron na něj zírali dost překvapeně. Zvenčí proudil do pokoje chladný vzduch.
Rozhodl jsem se, že není čas kolem toho moc dlouho obcházet.
„Co se stalo?“
Jako obvykle, když se Draco tak snadno podvolil, i tentokrát mě to trochu překvapilo. Otočil ke mně svou bledou tvář.
„Co myslíš,“ zašeptal sarkasticky. „Budu ho obhajovat. Budu obhajovat Leslieho Bricka a rozhodně nepůjde do Azkabanu, když ho budu obhajovat já.“
„Cože?“ Ron se ujal slova jako první, vztekle a bezprostředně. „No to se povedlo. Jedna bezpáteřní krysa se dá samozřejmě dohromady s jinou!“
„Rone!“ napomenula ho Hermiona, ačkoli z jejího tónu jsem poznal, že má velmi podobný názor.
„Je to moje práce, Weasley!“ vyštěkl Draco a zapálil si další cigaretu. Prsty se mu lehce chvěly.
„Jasně, to se ti hodí, že se na to můžeš vymlouvat, že jo, Malfoyi?!“
„U Salazara, nemůžeš alespoň jednou držet tu svou nevymáchanou hubu, Weasley?“
„Co jsi to řek?“
„Rone!“ Hermiona energicky zasáhla a stáhla Rona, rudého až ke kořínkům zrzavých vlasů, zpět na sedačku.
„Proč ty?“ dostal jsem se konečně ke slovu.
Draco potáhl z cigarety. „Šéf mi to přidělil.“
„Proč jsi to neodmítl? Mohl to vzít někdo jiný, ne?“
„A proč bych to podle tebe měl odmítat?“ Draco potřásl hlavou. „Myslíš, že někoho zajímá s kým žiju nebo spím? Ne a nakonec tak to má být! Snaž se oddělit soukromý život od pracovního, Harry!“
„Takže se mi snažíš říct… co vlastně?“
„Je mu to jedno, Harry!“ Ron se neudržel a Draca nenávistně probodl očima. „Klidně bude obhajovat vraha!“
„Znovu, Weasley, protože jsi očividně o něco pomalejší… Je to moje práce. Jsem právník, chápeš? Právník! Mám ti to vyhláskovat, nebo se už chytáš?“
Vstal jsem a Draco zmlknul.
„Sám víš, že byl pod Felixem,“ poznamenal tišeji. „Poslali mě k tomu, protože jako jediný rozumím lektvarům. Není tam nikdo jiný, kdo by to mohl vzít.“
Hermiona si neklidně poposedla a dokonce i Ron se jakoby stáhnul do sebe. Oba dokázali snadno poznat, kdy je třeba jít mi z cesty. Za ta léta… měli už své zkušenosti.
Draco se otočil zpět k oknu a prsty sevřel okenní rám.
„Hermiono, Rone, jsem rád, že jste přišli, ale už by jste měli oba jít.“
Potřeboval jsem s Dracem mluvit o samotě.
„Harry, kámo, vykašli se na něj, on…“ začal Ron, ale Hermiona rychle vstala a táhla ho ke dveřím. Šel jsem za nimi.
„Harry, budeš v pořádku, že ano?“ zeptala se.
„Jsem úplně v pořádku,“ ujistil jsem ji. Povzdechla si. Bylo jasné, že si o tom myslí svoje. „Ozvu se vám a někam vyrazíme,“ slíbil jsem. „Ale teď potřebuju tohle vyřešit.“
„Harry jsi si jistý, že ti ten vztah za to stojí?“ zeptala se nervózně.
„Hermiono, teď se asi nehodí o tom s Harrym mluvit,“ zamumlal Ron a jako obvykle přesně vystihl situaci.
„Ozvu se,“ zopakoval jsem a poměrně nezdvořile jsem je vyprovodil.
Když jsem se vrátil do pokoje, Draco si zapaloval další cigaretu. Povzdechl jsem si a nalil jsem mu další štědrou dávku vodky. Pak, po krátké úvaze, jsem nalil i sobě.
„Bude to jen a jen tvoje vina, jestli se ze mě stane alkoholik,“ řekl jsem.
Nervózně potáhl z cigarety.
„Nemůžu to odmítnout,“ řekl. „Ty víš, že by to bylo neprofesionální.“
„Ale on to udělal, není o tom nejmenších pochyb. Všichni jsme to viděli. Já, Jake, Lucas, všichni…“
„Vím, že to udělal. O tom v žádném případě není sporu. Ale byl pod Felixem…“
Draco se zachvěl a ruka, ve které držel cigaretu, se mu lehce zatřásla.
„Na tom chcete postavit obhajobu?“
Dopil jsem vodku. Draco zůstal u otevřeného okna a vítr mu lehce čechral vlasy.
„Střet zájmů,“ zašeptal.
„Chápu, jestli o tom nemůžeš mluvit,“ řekl jsem, ačkoli jsem chtěl, aby mluvil. Chtěl jsem vědět, co si myslí. Namítnul by, že jeho myšlenky nebo pocity jsou pro tuhle práci irelevantní a měl by pravdu. Ale přesto… přesto jsem chtěl vědět nakolik sám dokáže být imunní vůči něčemu zrůdnému a nakolik… nakolik ho to děsí…
„Měl bych o tom pomlčet…“ povzdechnul si. „Ale ten případ se protáhne…“ pokračoval pomalu a vážil každé slovo. „Mohlo by to znamenat, že na sebe nepromluvíme celé týdny… Víš přece, jak funguji, když mám případ?“
Obrátil se ke mně a cigaretu trochu roztržitě típnul o okenní rám.
Přikývnul jsem. Obvykle se ponořil do práce naplno a dokázal poměrně dlouhou dobu žít jen tím. Bavilo ho studovat a připravovat materiály, zkoumat fakta, hledat skuliny… Pokud ho nějaký případ vtáhl do sebe, pak obvykle jen pracoval a měl sex, všechno ostatní úplně potlačil.
„Nemám rád tichou domácnost,“ oznámil mi.
„Já vím.“
Vytáhl další cigaretu. Vrátil jsem se k němu, vytáhl mu ji z prstů a políbil ho na čelo. „Co kdyby ses zkusil uklidnit?“ vybídl jsem ho.
Nesouhlasně trhnul rameny, ale jinak neprotestoval a nechal se odvést k pohovce. Zavřel jsem okno a kouzlem jsem odklidil použité nádobí a zbytky občerstvení, které by ho mohly podráždit. Postavil jsem vodu na čaj a posadil se vedle něj. Chtěl jsem ho obejmout, ale nebyla vhodná chvíle, ne teď. V takových chvílích Draco o něžnosti nestál a já to respektoval, i když jsem (nejspíš podvědomě) toužil ho nějak uklidnit a ukonejšit. Ale nebyl to dobrý nápad… možná se ještě pohádáme a pak by to bylo o to horší.
Rozhodl jsem se ale, že ho obejmu, jakmile to bude jen trochu možné.
Komentáře
Přehled komentářů
Koukám ,že letos asi kapitola nebude.Jak jsem se dívala máš ve zvyku dávat jednu ročně.Poslední dobou se u mě stalo zvykem popohánět zaneprázdněné autory,někdy se daří a někdy těžká ignorace či ohrazení.Ale nemůžu si pomoc povídka má být dopsaná a autor by si měl rozmyslet jestli vůbec psát ,když nemá jasno.Někdy vážně lituji ,že jsem se na nějaký stránky dostala,začtu se ,prožívám příběh a ten zůstane nedokončen.
....
(Keytik, 22. 2. 2011 16:45)
Páááni..na tyhle stránky jsem narazila úplně náhodou, ale jsem za to neskonale vděčná.
O téhle povídce se snad ani nedá říct, že je jen dobrá...je přímo skvostná. Všech 7 kapitol jsem přečetla jedním dechem. Ten vztah Harryho a Draca se mi hrozně libí, půdobí tak přirozeně, realisticky. Úplně to vidím před sebou :)
Doufám, že se brzo podělíš s dalším dílem :)
:)*
(Kikki, 30. 12. 2010 19:16)
ÁÁách teprve teď jsem si všimla že přibyla nová kapitola! Je užasná,věřím že to hoši zvládnou:) A jedna otázka kterou si prostě neodpustím...kdypak bude pokráčko?? strašně moooc se těším,teď bych si zase ráda přečetla něco 18+ xD :P
Ještě jednou děkuji za kapitolku ;)
:))
(Ivet, 14. 10. 2010 16:37)Ach.. trochu se nám to komplikuje, ale snad to kluci zvládnou, tedy hlavně Draco. :(( Mají velice zajímavý vztah, který se mi moc líbí. Jsem zvědavá, jak se to dál bude vyvíjet. Nemůžu se dočkat pokračování.
Re: :))
(AlexisAlexis, 16. 10. 2010 1:22)Žádné obavy, všechno dobře dopadne... :D :D (Teď jsem sama sebe náramně pobavila.) ;) Ne, vážně, myslím, že to oba ustojí. Tentokrát. ;) :D
Kapitola...
(Lostt, 3. 10. 2010 17:56)Kapitola ma ocarila, asi ako vsetky ostatne od teba :D Cim to je, ze sa ti podari to vzdy vymysliet a napisat tak, ze si postavy viem presne predstavit, akoby som ich videla, poznala a chapala? Hlavne vykreslenie Draca v tejto poviedke milujem- ten jeho postoj "nezaujimam sa", ktorym sa zaroven uplne prirodzene zaujima. Vazne ma kapitola potesila (a aj prekvapila;)) Proste uzas.
Re: Kapitola...
(Alexis, 16. 10. 2010 1:18)Oh... jak já zbožňuji takovéhle krásné komentáře... :) Děkuji. :) Já se klidně přiznám, že i mně se Dracův postoj v téhle povídce líbí. :D Myslím, žes to moc pěkně vystihla... :)
jjjj
(kikki, 10. 9. 2010 20:25)Páni nádherný jako předchozí kapitoly,popravdě už jsem nemyslela že něco přibude.Jejich vztah je krásný...tak nějak mi připomíná Queer as folk.Ach...jen doufám,že příští kapitola se tu objeví brzo!! :) Good job!
Re: jjjj
(Alexis, 10. 9. 2010 22:35)
Pááni... QaF? Tak tomu říkám pochvala!!! :) Díky moc, opravdu nevím, co na to říct... :) Snad jen, že doufám, že budeš spokojená i nadále... ;)
A díky... veršíky jsou moje specialitka, i když je někdy dost těžké vymyslet je tak, aby se mi hodily k povídce... :D
.............
(Akiko, 29. 8. 2010 2:33)Co se to tu děje? o.O Jeden by ani nevěřil, ale jsem moc ráda že tu vidím další dílek. Tahle povídka mi nějak přirostla k srdci :) Jsem zvědavá jak to bude dál :)
Re: .............
(Alexis, 10. 9. 2010 22:30)Já to tvrdím stále... nesmíte se mnou ztrácet trpělivost... pomalu ale jistě, stále píšu. :D Jsem moc ráda, že ti povídka přirostla k srci a doufám, že se ti líbila i tahle kapitola... :)
......
(samba, 23. 8. 2010 12:41)Je to vážně škoda,že až po tak dlouhý době přidáváš,jednak to asi pár lidí vzdalo nebo to ani nazačali číst.Jako to dělám já,když zjistím ,že povídka zustala rozepsaná před dlouhou dobou,tak už nevěřím.A to je v tomhle případě moc škoda.Je to jiný,je to tak zvláštní ten jejich vztah, nic podobnýho jsem ještě nečetla a to jsem nějaký fanda.Budu si držet palce a moc se těšit.
Re: ......
(Alexis, 25. 8. 2010 11:27)
Dříve nebo později dokončím všechno... ;)Bohužel mám ale někdy dlouhé pauzy...
Každopádně jsem ráda, že tě to zaujalo... Díky. :)
RE: :)
(Alexis, 3. 8. 2010 12:11)Tak líbilo? :) Nevím nakolik byl vznešený, když nadával Ronovi, ale dělám co můžu... :D Díky a opět se omlouvám, že to tak hrozně trvalo...
:)
(Clemenza, 3. 8. 2010 10:52)
Jupí!! Som rada že si pridala po dlhej dobe niečo nové:)
Chudák Draco. Toľko cigariet vyfajčil behom poviedky. Opäť bol ale krásne elegantný a vznešený ako vždy :) Teším na ďalšiu... snáď pribudne čo najskôr :)
.....
(samba, 18. 12. 2011 17:02)