1 Cornelie
Cornelie si pomalu vybalovala věci.
Knihy pečlivě vyrovnala na poličku, svetříky a kalhoty uložila do skříně. Brzo byly všechny čtyři přihrádky plné. Na noční stolek si postavila fotku svých rodičů a svého milovaného psa. Vedle položila malou hrací skříňku, kterou dostala jako dárek ke svým sedmnáctým narozeninám od babičky. Na psací stůl srovnala sešity a učebnice, do keramického hrníčku poskládala tužky a pera, na židli položila tašku. Konečně byla hotová. Prázdný kufr zastrčila pod postel. Vylezla si nahoru a převlékla se do pyžama. Mělo tmavě červenou barvu a zdobily ho obrázky medvídků s mašlemi a bubínky. Pak si stáhla stuhu z vlasů, rozpletla si cop a začala je rozčesávat. Cítila se dobře. Věděla, že jí rodina bude chybět, tak jako po dva předchozí roky, ale byla na internátní škole ráda. Pracně svým dřevěným hřebenem česala své dlouhé husté vlasy a potichu si přitom broukala.
Večer už hodně pokročil, ale ostatní ještě oslavovaly, proto byla v ložnici sama. Zezdola k ní doléhaly vzdálené hlasy a smích. Bylo trochu zvláštní se po prázdninách vrátit. Celé dva měsíce strávila se svými dvěma mladšími bratranci a užili si spoustu legrace, ale tady byly jen samé dívky. Přesto se na ně celkem těšila. Byla tu nová. Škola, kterou navštěvovala před tím, byla také internátní, ale smíšená. Cornelie si vždy se všemi dobře rozuměla, proto ji mrzelo, když ředitelka oznámila v polovině minulého roku, že bohužel musí celý institut uzavřít. Mezi studenty se hodně spekulovalo o důvodech, ale nikdo nevěděl nic určitého. Cornelie přestoupila na dívčí internát. Byla zvědavá, jak na poměry ve škole, tak na své nové spolubydlící, ale také se trochu bála. Vždy jí trvalo delší dobu, než se s někým spřátelila a nebyla si jistá, jak jí ostatní čtyři dívky z jejich ložnice přijmou.
Její úvahy přerušily kroky. Čtveřice dívek, o kterých právě přemýšlela vešla z osvětlené chodby dovnitř. Cornelie zvedla hlavu, aby si je mohla prohlédnout. Jako první šla útlá a drobná dívka se světle zlatými vlasy. Měla příjemný hlas a právě s úsměvem něco říkala kudrnaté hnědovlásce po svém boku. V závěsu za nimi bylo hubené děvče s dvěma culíky, které jí trčely po stranách hlavy. Za nimi šla s odstupem poslední dívka. Měla vlasy úplně černé a vypadala chladně. Cornelii při pohledu na ni obešel mráz. Zlatovláska se zastavila a podívala se na ni. Měla hřejivé oči, jako dvě modré studánky plné slunečního světla a odrazu letního nebe. Mile se usmála. „Ty musíš být naše nová spolubydlící, že?“
Cornelie přikývla. „Já se jmenuji Dominique, ale přátelé mi říkají Mino,“ řekla Zlatovláska.
„Jak se jmenuješ ty?“
„Cornelie.“
„Tak vítej mezi námi. Jak ti máme říkat?“
„To je jedno, třeba Cora nebo Nela. Tak mi říkají doma.“
„Dobře, Nelo.“ Mina se znovu usmála. „Tohle je Harry,“ ukázala na hnědovlásku po svém boku. „Těší mě, Henrriete,“ podala jí Kudrlinka ruku. „Mám tady přezdívku Kudrnáč.“
Cornelie se v duchu usmála. „Kudrlinka Kudrnáč. Vypadá vesele.“
„Tohle,“ pokračovala Mina v představování a obrátila se k protější posteli, na které s lízátkem v puse seděla dívka s culíky, „je naše Nataly.“
„A já jsem Gabrielle,“ předešla poslední z nich Minu a odlepila se od rámu dveří, o který zůstala opřená.
Upřela na Cornelii rentgenový pohled, pod kterým se necítila ani trochu klidně.
„Jen Gabrielle, žádné zkráceniny,“ dodala pak Dominique jako by to bylo normální. Možná že bylo, ale Cornelii divný pocit neopustil.
„Všechny vás moc ráda poznávám,“ řekla nakonec trochu neohrabaně.
„Doufám, že si budeme rozumět.“
Mina přikývla a zamířila k posteli u okna, z levé strany vedle Cornelie. Harry si lehla vedle Nathalie. „Dobrou noc, holky,“ řekla. „Já radši zalehnu, dnešní přivítání mi dalo zabrat.“ Pak zatáhla závěsy kolem své postele a za chvíli už byl slyšet jen její pravidelný dech. Gabrielle už také ležela, ale byla ještě oblečená a něco si četla. Cornelie se přistihla, že se na ni potají dívá. Nechápala proč a radši se rychle otočila na druhou stranu.
„Ta taky nic nevydrží,“ odfrkla si Nathalie a vyndala z pusy lízátko. „Hele holky a slyšely jste to už vůbec? Harry má asi kluka! Viděla jsem ji včera před internátem a…“
„Sklapni, Nathalie,“ okřikla ji Gabrielle podrážděně.
„Dobře, fajn, snad jsem zas tak moc neřekla,“ popotáhla Nataly uraženě.
„To víš, že ne.“ Mina si přisedla k ní na postel a konejšivě ji objala. „Vždyť víš, že to Gabrielle tak nemyslí. Jen nemá ráda klepy.“
„Jen jsem vám to chtěla říct,“ postěžovala si Nataly. „Nic by se nestalo.“
„Harry možná nechce, aby se to vědělo. Musíš se nejdřív zeptat jí,“ poradila Mina. „A ty bys taky měla jít spát, jinak ráno nevstaneš.“
„Je to taky hloupě vymyšleno, začínat se školou už o půl deváté,“ brblala Nataly.
„To říkáš vždycky,“ usmála se Mina, která se mezitím převlékla ze světlých džínů a béžového tílka do bílé noční košile, poseté modrými a žlutými kytičkami. „Dobrou noc.“
„Dobrou,“ broukla Nathalie, zatímco se navlékala do zelených šortek a bílého trička s krátkými zelenými rukávy a velkou červenou pusou uprostřed. Culíky měla posazené nakřivo. „Ty už jdeš taky spát, co?“ ušklíbla se na Cornelii. „Je to nekřesťanský, takhle brzy po ránu se učit.“
„My jsme začínali ještě o hodinu dřív,“ řekla Cornelie. „Proto s tím nemám problémy.“
„Tak to se máš,“ odtušila Nathalie a prudkým pohybem kolem sebe zatáhla závěs.
Cornelie se zavrtěla.
Už zas ten nepříjemný pocit.
Jako by jí někdo propaloval kůži a skrz ní se dostával hloub a hloub, až do srdce. Otočila se a zjistila, že ji Gabrielle pozoruje. Cornelie rychle zhodnotila situaci. Harry, Nathalie i Mina už spaly. Zlatovláska byla otočená tváří k oknu a závěs nechala roztažený. Na Henrriete ani Nathalii Cora neviděla, ale v pokoji panovalo úplné ticho rušené jen jejich klidným oddechováním.
Gabrielle se dívala a Cora měla pocit, jako by se na ni dívala z výšky. Připadala si najednou hrozně maličká.
„Máš krásný hlas,“ řekla Gabrielle tiše. Pak zhasla světlo a zatáhla závěs kolem své postele. Cornelie nemohla usnout, jak jí v hlavě vibrovala ta jednoduchá věta. Tušila, že Gabrielle také nespí, ale za závěs neviděla. A tak zůstala sama.