Když se probrala tentokrát, napadlo ji, že to byl jen sen. Ležela v pokoji, ve své posteli, ve svém červeném pyžamu s medvídky, jen jí stále dělalo trochu problémy zaostřit.

„Už je ti lépe?“ uslyšela pak kousek od sebe.

Byla to Dominique. Tvář měla klidnou, ale neusmívala se. Natáhla se k nočnímu stolku a podala Coře šálek podivně sladkého čaje. Po pár doušcích se Corneliina stabilita vrátila na své místo. Posadila se a rozhlédla se kolem sebe. Venku bylo šedé světlo, typické pro podzimní dny.

„Co se stalo? Kolik je hodin?“

Mina jí upravila peřinu. „Půl desáté. Omluvila jsem nás dvě z exkurze. Měla jsi vysokou teplotu, tak to nebyl problém.“

„Co se stalo?“ opakovala Cornelie. Měla dojem, že to musel být sen… noční můra způsobena horečkou… možná se nachladila, dostala chřipku a ve snech její fantazie…

„Gabrielle k tobě včera byla dost tvrdá. To, že jsi omdlela tě asi zachránilo. Netýrá ty, kteří jí za to nestojí.“

Cornelii sklouzla po líci slza.

Nebyl to sen?

„Co se na téhle škole děje?!“ vykřikla. Nešlo to zastavit.

„Kdo je Gabrielle? Co je to za holku?“ rozvzlykala se. Mina si sedla na postel vedle ní a ochranitelsky ji objala. „Jen klid,“ šeptala tiše. „Bude to dobré. Jen uděláš, co ti řekla a ona tě nechá být. Tak se uklidni. Nemá ráda křik. Musíš si odpočinout, než se ostatní vrátí.“

„Ty sis tím taky prošla?“ zašeptala Cornelie. „A Harry? A Nat?“

„Já se s Gabrielle znám už dlouho. Harry tam nikdy nebyla. Nemusela. Hned pochopila Pravidla. Je bystrá. Na Nataly spolu dohlížíme. Gabrielle už ji naštěstí zařadila na úroveň, která není lichotivá, ale je bezpečná. Zajímá ji asi tak stejně jako žížala v zemi.“

Mina lehce hladila Cornelii po vlasech. Z kapsy světle modrých džínů pak vytáhla kapesníčky a podala je Coře.

„Tak proč já?“ zašeptala Cornelie.

„To já nevím.“

„Řekla, že nenávidí zrzky.“

„To řekla?“ Mina se trochu usmála. „Asi proto, že je jich tak málo a všechny se kterými se potkala byly… speciální.“

„Co se to vlastně stalo? Co mi to udělala? Myslela jsem si… myslela jsem… že… že asi… umřu…“

„Neměla bys na to myslet,“ řekla Mina konejšivě. „Dopij si ten čaj. Udělá ti to dobře.“

Cornelie ji poslechla.

Za pět minut už znovu hluboce spala.

Podruhé za ten den se probrala už do tmy. Nejspíš už bylo dost pozdě, protože Nathalie i Harry spaly. Cora se zavrtěla na posteli a pak vstala, aby se převlékla z propoceného pyžama. Ještě stále se cítila dost nejistá. Své oblíbené červené pyžamo hodila k dalším věcem do koše na prádlo a oblékla si jediné druhé, které měla po ruce, z bílého saténu.

Ještě se chtěla jít opláchnout, ale znovu se jí začala točit hlava. Vlezla si zpátky do postele, přikryla se až po bradu a přemýšlela, kde je asi Mina. Její postel zůstala netknutá.

Chvilku na to uslyšela tiché vrznutí dveří. Napůl se chtěla zvednout, ale něco ji varovalo. Raději se tedy snažila klidně dýchat a s pevně zavřenýma očima předstírala spánek.

Cítila se, jako by ji někdo pitval pod mikroskopem. Pak dveře vrzly znovu a bylo to pryč. Uslyšela Minu. „Měla jsem strach.“

A pak, stejně tiše, Gabrielle. „Nevím proč.“

Následovaly kroky a tiché zašustění pokrývek. Opatrně, skrz řasy, se podívala ke dveřím. Gabrielle, v černém tílku a spodním prádle se opírala o polštáře na své posteli a zamyšleně sledovala světlovlasou dívku sedící kousek od ní.

„Měla jsi strach,“ zopakovala Gabrielle.

„Ale o koho? O mně? Nebo o toho fracka?“

„Je tu nová. Neměla bys k ní být tak přísná. Hrozně ji to sebralo…“

„Je mi jedno, že je nová. Nedělám žádné výjimky.“

„Nezlob se. Neumím ti odpovědět,“ zašeptala Mina a lehce potřásla hlavou. Gabrielle se trochu nadzvedla a dlouhou ruku s dlaní připomínající pařát natáhla k světlým vlasům. Ve vzdálenosti jednoho nebo dvou centimetrů se zarazila a stáhla ruku zpět.

„Klidně se jich dotkni,“ řekla Dominique klidně.

„Raději ne,“ řekla Gabrielle.

Mina vstala. „Dobrou noc, Gabrielle.“

Černovlasá dívka neodpověděla.

Cornelie znovu pevně semkla víčka.

To, co právě vyslechla, jí žádné uklidnění nepřineslo.