Jako ve snu
Můj život je jen sen.
Můj život je jen láska.
Pták, který umírá.
V mlhách,
kde se zrodil den.
„Miluju tě, Harry,“ zašeptal blonďatý chlapec.
Stáli vedle sebe a dívali se dolů z té ohromné výšky. V propasti pod nimi se líně převalovala mlha. Na zlatých a rudých listech stromů se třpytila jinovatka. Šedá oblaka skrývala večerní nebe. Vítr jemně proplétal jejich vlasy, když se objali.
„Polib mě,“ požádal ho Harry.
Ve vzduchu se chvěl mráz a od úst jim stoupala pára.
Ani jednomu z nich však nebyla zima. Jejich rty se lehce spojily, téměř váhavě.
Lehounce jako sen.
Procházeli spolu tmavým vysokým lesem. Holé jasany a buky se střídaly s temně zelenými větvemi smrků a vybledlou trávou, sahající jim až k pasu.
Drželi se za ruce. Posvátné ticho je obklopovalo stejně jako závěje bílého sněhu s odlesky měsíce. „Je tu tak krásně,“ vydechl bojácně. Nechtěl porušit hluboký spánek lesa.
Harry se usmál a díval se na stříbrné světlo hvězd, které se odráželo v jeho očích i vlasech.
„I ty jsi krásný,“ odpověděl.
Právě svítalo. Zlatavé světlo barvilo červánky, pak se přehouplo přes kopce a dotklo se luk a polí. Všechno se rázem koupalo v záplavě slunečního svitu. Ptáci začínali zpívat, zprvu jen nesměle, ale pak jejich hlasy nabíraly na síle. Opírali se zády o rozkvetlou jabloň. Vítr snášel růžové lístky a ty jim padaly do vlasů. Opřel si hlavu o Harryho rameno. Byl ospalý, příjemně a sladce unavený a na rtech cítil jeho chuť.
„Můj Harry,“ zamumlal. Černovlasý chlapec ho objal a vtáhl ho do náručí.
„Jen spi, má lásko,“ zašeptal něžně. „Ještě je brzy. Jen spi.“
Temné mraky se převalovaly oblohou. Bylo dusno a bouře na sebe nenechala dlouho čekat. Liják bičoval bílé květy kopretin, opíral se do oken a bušil do střech.
Vyběhnul ven a vztáhl ruce k nebi. Radostí zavýsknul, když se červeně zablesklo a vzápětí se ozval hrom. Zatočil se do kola a smál se. Déšť ho promáčel až na kůži, ale nevadilo to. Kapky byly teplé a příjemné jako pohlazení. Lehnul si do mokré trávy a převaloval se sem a tam. Mezi prsty chytil sedmikrásku.
„Pojď dovnitř, ať nenastydneš,“ uslyšel Harryho hlas.
„Ještě chvilku,“ zaprosil.
Seděl v křesle a nechal Harryho, aby mu sušil vlasy. Zabalený do dlouhého hřejivého županu, držel v ruce pohár se svařeným vínem. Příjemná vůně naplňovala pokoj a mísila se s praskotem polen, hořících v krbu. Bylo pozdě, ale na obloze se ještě držely poslední odlesky světla. Harry mu pročesával dlouhé vysušené prameny a něžně ho hladil po ramennou.
„Skřivánku,“ zašeptal mu zasněně do ouška.
S úsměvem dopil víno a odložil sklenici vedle sebe.
„Ještě budu chvíli psát,“ oznámil Harrymu. „Něco mě napadlo.“
Znovu byl podzim. Vítr rval listí, déšť studil a šerá obloha svírala srdce. Stáli spolu pod vysokou kamennou klenbou a naslouchali hudbě varhan a chóru hlasů. Plakal. Slzy lítosti nad promarněným životem se nedaly zastavit. Jeho matka byla mrtvá. Tolik v tu chvíli nenáviděl. Nenáviděl muže, který to způsobil. Harry ho konejšivě objal kolem ramen.
Světlé vlasy a bledá kůže se podivně odrážely od černého svetru a kalhot. Tohle nebyl pohřeb, jen opožděná mše za její ubohou duši. Na pohřeb svojí vlastní matky nešel. Nechtěl ho vidět. Nechtěl se setkat s nikým z takzvaných přátel, kteří obklopovali jejich rodinu. Už dávno s nimi přestal udržovat všechny styky. Teď si to ale vyčítal. Kvůli matce.
Vlastně sem přišli jen náhodou. O její smrti se dočetl z novin. A teď v něm rostla chuť zabíjet.
Opřel se o Harryho a marně se snažil potlačit slzy. Připadal si zlomený, opuštěný a sám.
Na dlouhou dobu se uzavřel do sebe. Na dlouhou dobu, kdy výčitky a smutek spolu s bolestí ostrou jako břitva rozřezávaly jeho duši na cáry. Na dlouhou dobu, kdy si myslel, že mu nemůže být hůř. Harry byl stále s ním. Něžné polibky a uklidňující pohlazení ho držely při vědomí a dávaly mu vůli žít. Dny, kdy se budil pláčem a zmožený slzami usínal v Harryho náručí. Jediná bytost, na které mu záleželo, ta jediná, která o něj pečovala a už od dětství mu dávala svou důvěru a lásku, byla pryč. Zklamal ji. Zklamal i sebe.
Tak to šlo dlouho, možná až příliš. Do té chvíle, než se Harry rozhodl vzít jeho pomstu do svých rukou.
Zůstala mu jen slepá nenávist a hořké šílenství. Zabil ho. Konečně ho zabil, svého otce, toho, který byl vším vinen. Bohužel, bylo pozdě.
Byl znovu podzim. Na zem se snášelo barevné listí a vzduchem kroužili ptáci. Roky ukradeného života minuly. Draco plakal. Tiše se mu po tvářích řinuly slzy, pálily a studily, jak mu mrzly na tvářích.
„Odpusť mi to, Harry,“ zašeptal.
Klečel na kolenou a v ruce držel svazek rudých růží.
Jeho Harry je má rád.
„Odpusť mi.“
Pomalu se zvedl a sehnul se k mramorové desce. Opatrně položil růže přímo doprostřed. Nechal slzy, aby rozpily obraz všeho kolem. Dopadly na růže jako déšť a stekly na bílý mramor. Zlehka políbil plátky růží.
„Zase přijdu, Harry.“
Otočil se a beze spěchu odcházel.
Nechci víc
než žít
svůj život.
Nechci víc…
Víc než mám.
Jen mě nechte
ještě jednou letět s ptáky.
Na jejich křídlech.
Ještě naposled.
Můj život je jen sen.
Můj život je jen ptákem.
Láska, která umírá
uprostřed snů
mezi sítěmi
pod oblohou.
Nechte mě žít, bude-li žít On.
Nechte mě žít spolu s ním.
Můj život je jen pavučina.
Pavučina snů.
( Večernice – úryvky )
Komentáře
Přehled komentářů
... musím číst podruhé, než je pochopím, ale pak je musím zase uložit do PC k Tvým dalším skvělým dílkům.
RE: Sia
(Alexis, 29. 6. 2010 17:33)
Moc mě těší, že se ti báseň zamlouvá... :) Jak píšu v Disclaimeru, všechny texty, keré nemají uvedeny autora nebo interpreta jsou moje vlastní, stejně tak i tenhle. :) Kdybys tedy měla zájem něco víc se dozvědět, můžeš mě kontaktovat na Thia@seznam.cz
S pozdravem Lexie ;)
Prosba
(Sia, 29. 6. 2010 10:19)Ahoj, prosím Tě, mohla bych znát autora či jiné bližší informace o básni, která je součástí této povídky? Jsem sice naprosté střevo, co se týče jakékoli hloubky poezie, ale tohle je krása, chtěla bych si ji přečíst celou :)... Děkuji
Jako ve snu
(Paulína, 3. 5. 2008 17:12)podle mne je to strasne hezke myslela jsem ze budu brecek kdyz jsem to cetla
Některé jednorázovky...
(Lyn, 5. 5. 2017 7:27)