Mít Tě…
Hřích.
Ten, co se skládá
z proradných slov,
která vkládám
pod polštář
Těm, kterým patřím.
Jestli můžeš,
tak mě zapři!
Jsem Tvá kniha,
co Ti patří.
Jsem seznam
Tvých tajných přání,
těch, co nikdo neuvádí.
Jsem duch,
který Ti vše splní.
Na oplátku
v duši Tvojí
bude čekat černé sémě
- které vzklíčilo i ve mně –
na ďábelskou věčnou splátku.
Dovedu Tě pod oprátku
z neřestí
a ze Tvých slastí.
Zešílíš svým vlastním chtíčem.
Hřích.
A mít Tě…
Chceš to?

Začnem.

Harry znovu zamyšleně přejel pohledem štíhlou postavu u okna. Draco Malfoy v obležení dívek. Celkem běžný obrázek. Na sobě měl bílou košili a tmavé kalhoty, pramínky zlatavě platinových vlasů mu padaly do očí orámovaných překvapivě tmavými řasami a jeho lososové rty…

Černovlasý mladík v duchu zaklel a marně se pokusil soustředit svou mysl zpět na článek, který dával Británii – jako obvykle – jen velmi malou šanci na účast v příštím mistrovství světa. Dobrých hráčů mají zřejmě stále nedostatek. Ještě před chvílí to Harry považoval za opravdu důležitou zprávu. Přesto se teď nemohl soustředit. Nechápal, co zase Rona s Hermionou zdrželo. Už klidně mohli být na cestě do Prasinek, kdyby se ti dva nikde neflákali. Alespoň by pak nemusel snášet to otravné dívčí štěbetání. Malfoy se opíral vrchní částí těla o kamennou zeď za sebou a jeho pohled směřoval kamsi do ztracena. Dívky kolem sebe ignoroval. Pak si zřejmě uvědomil Harryho pohled, protože se maličko zamračil a rozhlédl se kolem sebe. Jeho štíhlá ruka s dlouhými prsty bezděčně vylétla vzhůru. Opatrně si odhrnul několik pramínků vlasů ke straně a konečně zaměřil Harryho. Lososové rty se zvlnily do nenápadného arogantního úsměvu.

Harry si překvapeně všiml lehounkého, takřka neznatelného, zrůžovění bledých tváří. Draco na něj lehce kývnul. Harry, opřený o kamenný sloupek za sebou, natáhnul nohy dopředu a zadíval se ven na nádvoří. Číst se mu už nechtělo.

V shluku dívčích hlasů za sebou dokázal konečně rozeznat jednu od druhé. Několik – možná tři nebo čtyři? -  jich právě probíralo nějaké módní nesmysly, kterým nerozuměl. Další řešily školu. A jedna z nich… Harry se otočil nazpět, aby se přesvědčil.

Jedna z nich nemluvila vůbec, stála vedle Draca a vzhlížela k němu s výrazem bezmezného obdivu. Zlaté vlasy jí v rozkošných prstýncích padaly kolem hlavy a její jasně modré oči měly jen jediný cíl. Její tváře hořely.

Najednou Draco promluvil.

„Charlotto…“

Dívka s tváří anděla se posunula poslušně o krůček blíž k němu, sklopila oči a její už tak zrůžovělé tváře nabraly sytější odstín.

Draco se na ni nepodíval.

„Rozmyslel jsem se. Dnes s tebou do Prasinek nepůjdu.“

Její tváře zbledly.

Sklonila hlavu.

„Možná jindy.“

Na pár vteřin se rozhostilo ticho.

„Půjdeš se mnou?“

„Ne! Se mnou!“

„Ach Draco, ale se mnou jsi ještě nebyl!“

„Neposlouchej ji! Bude tě nudit a bude chtít, abys ji vzal k madame Pacinkové.“

„Co si vymýšlíš ty káčo?!“

Harry mlčky přihlížel scéně, která se před ním odvíjela. Ještě před chvílí ty nejlepší kamarádky a teď to vypadalo, že dojde i na facky.

Malfoy se dál díval jeho směrem, na rtech lehce pobavený úsměv, a ryk kolem sebe ignoroval.

Charlotta stála kousek od ostatních s hlavou svěšenou.

„Nepůjdu dnes s žádnou z vás.“

Řekl to dost tiše, přesto to stačilo. Utišily se. Konečně se zřejmě duchem vrátil do reality a obdařil je shovívavým úsměvem.

„Kdybych s někým šel, tak s Charlottou. Ona to ví, viď?“ řekl a obrátil se k ní. Dívce se do tváří opět vrátila barva. „Ale rozmyslel jsem si to. Nechce se mi do Prasinek a mám ještě nějakou práci. Tak, co kdybyste šly beze mě, dámy?“

Jejich hlasy se opět rozezněly, jako by nikdy žádná hádka nebyla.

Dvě z nich se připojily k zlatovlasé Charlottě, aby ji odvedly pryč, a pak se i ostatní pomalu vytratily.

Osaměli. Malfoy se lehce napřímil a prošel kolem Harryho zpět do hradu. Harry si povzdechl a rozhodl se ještě chvíli vydržet. Po dalších deseti minutách to vzdal. Ať už Rona s Hermionou zdrželo cokoli, nemá cenu čekat dál.

Hermionu našel ve společenské místnosti, ponořenou do hromady učebnic. Ron nebyl k nalezení. Harry se zamyšleně na svou kamarádku zadíval. Nevšimla si ho, když vešel. Kousala si ret, jako vždy když se soustředila na nějaký obtížný úkol. Když se jí zeptal, co se stalo, neodpověděla.
Zeptal se znovu.
Teprve pak ho začala vnímat.
Možná… to bylo trošku směšné. Ale ne moc. 
„Harry! Vůbec jsem si tě nevšimla! Co se děje?“
„Kde je Ron? Měli jsme se všichni sejít dole, už před hodinou, zapomněla jsi?“
Vypadala roztržitě.
„Ron? Nevím, kde je. Zase někam zmizel.“
Teprve pak si zřejmě uvědomila rozsah celé Harryho věty.
„Ach ne, Harry, já na to úplně zapomněla!“
„Všimnul jsem si.“
Vypadala nešťastně.
„Je mi to moc líto, ale nevím, co dělat. Nezdají se ti ty formule najednou… o hodně těžší než dřív? Mám napsané teprve čtyři stopy z toho pojednání, co nám profesor Kratiknot zadal a nemůžu o tom nikde sehnat nic dalšího. Ty už to máš hotové?“
„Máme to odevzdávat až za tři týdny, Hermiono,“ upozornil ji Harry.
Zatvářila se ještě nešťastněji.
„Pak je tu ta esej pro Snapea a taky se musím připravit na příští schůzi prefektů. Netušila jsem…“
Zarazila se a zmlkla.
„Promiň, Harry. Asi jsem úplně nemožná.“
„Jen trochu,“ ujistil ji.

Když večer bloumal opuštěnými chodbami ve staré části hradu, napadlo ho, že si to možná všechno komplikuje až příliš. Stačilo oslovit vlastně jakoukoli dívku a nemusel by být sám. Kromě těch několika, pro něž existoval výlučně jen Draco Malfoy.

A těch zase nebylo tolik.

Ten malý andílek, Charlotta, byla jednou z nich. Chodila do Nebelvíru, ale neměla kamarádky. Pocházela z čistokrevného rodu, ale ne významného.

Milovala Draca Malfoye, ale ne stejně jako ostatní.

Nikdy o něm nemluvila.

Vlastně nemluvila skoro vůbec.

Harry věděl, že u ní by šanci nedostal.

Nevadilo mu to.

I tak si mohl vybírat. A vybíral si. Jenže on není stejný jako Malfoy a nechce trávit všechen svůj volný čas… takhle. Je tu škola. Famfrpál. A sex je fajn. Čas od času se bez něj člověk prostě neobejde.

Ale taky chce být se svými nejlepšími přáteli. Je to tak správné. Jenže Hermiona je v poslední době přetížená. Od chvíle, co se stala primuskou, toho na sebe znovu nakládá až příliš. Neměla by být tak perfekcionistická. Jednoho dne se z toho nejspíš opravdu zblázní, přesně, jak prorokoval Ron.

A Ron…

V poslední době se choval trochu divně. Bylo příliš těžké to definovat, ale bylo to tak. A tak se Harry toulal po hradě sám.

Ani ho moc nepřekvapilo, když v jedné z dlouhých chodeb potkal Malfoye. Lehce mu kývnul na pozdrav, aby oplatil jejich odpolední setkání, a zastavil se. Draco se také zastavil a zamyšleně přejel Harryho pohledem. Oba vyčkávali. Harryho napadlo, že tohle je možná ta správná chvíle pro noční bitku nebo třeba… možná by měl dát Malfoyovi náskok.
A nebo ne.

Jako kdyby se domluvili. Harry Draca srazil k zemi, ale blonďák ho ze sebe shodil rychleji, než ho Harry stačil pevněji zachytit. Harry mu podrazil nohu a strhnul ho zpátky k sobě, ruku mu skroutil za záda a pak ho donutil vstát. Vzápětí sprostě zaklel, protože ho Draco v nestřeženém okamžiku kopl překvapivě přesně do holeně a přirazil ho k protější stěně.
Harry se vzepřel a napadlo ho, že tahle hra nejde hrát fér.
Bude to zábava.
Kolenem kopnul Malfoye do břicha a znovu ho přitiskl k podlaze. Draco ne něj plivnul. Harry ho popadnul za vlasy, až blonďák zasyčel bolestí, a zašeptal: „Nudíš se, Malfoyi?“
Lososové rty se zvlnily v důvěrně známém úsměšku.
„Je po tobě, Pottere.“
Harry překvapeně zavrávoral, když si uvědomil, že Draco použil typicky holčičí zbraň. Kousnul ho. Do krku. A to bolelo. Harry sevřel jeho vlasy v hrsti pevněji a odtahoval ho od sebe. „Jestli nepustíš, tak ti ty vlasy vyrvu.“
Draco povolil stisk a Harry lehce ustoupil vzad. Prstem si přejel po krku a zamračil se.
„Tak tohle je zlý, Malfoyi,“ zavrčel.
Znovu se vrhli proti sobě. Draco uhnul několika Harryho ranám a Harry se vyhnul těsnějšímu kontaktu, aby Dracovi zabránil v dalších podobných úskocích.
„Budeš se muset hodně snažit, Malfoyi. Zatím ti to moc nejde.“
„Proč nejdeš blíž, Pottere? Máš strach?“
„Z tebe? Nikdy!“
Znovu několik zbytečných výpadů. A pak Draco udělal chybu a Harryho rána ho odmrštila vzad. Zalapal po dechu a pokusil se vstát, ale v tu chvíli už bylo pozdě. Harry ho prudce přirazil zpět ke zdi, jednou rukou sevřel nad Dracovou hlavou jeho útlá zápěstí, prsty druhé propletl znovu s prameny světlých vlasů a aby znemožnil Dracovi jakýkoli další pohyb, přitiskl jej ke stěně vahou celého svého těla.
Oba popadali dech.
„Tak… kdo je teď vítěz?“ zašeptal Harry.
Draco neodpověděl, ale Harry v jeho očích četl výsměch.
Stisknul ho pevněji.
A teprve v tu chvíli si to uvědomil.
„Pusť.“
„Ne.“
„Nedělej to, Pottere.“
„Proč bych neměl?“
Draco zavřel oči a lehce zalapal po dechu. „Myslíš, že mě můžeš mít?“
„Mít tě…“ zopakoval po něm Harry pomalu.
„Řekl bych, že můžu.“