„Nechápu, proč tam chceš jít,“ řekla Ginny a zamyšleně si natočila pramen vlasů na ukazováček pravé ruky. Harry postavil na stůl vysoký skleněný džbánek s čerstvě vylisovanou pomerančovou šťávou a vrátil se do kuchyně pro konvici s čajem a porcelánovou nádobku se smetanou. Nalil čaj Ginny a pomerančovou šťávu Lily a sobě.

Pokrčil rameny: „Proč bych neměl?“

Posadil se mezi svou ženu a dceru, která si urputně mazala topinku dýňovým džemem.

Ginny upřela na Harryho své velké mandlové oči.

„Vždycky jste se nesnášeli. Nemáš nejmenší důvod tam chodit. Nikdo od tebe neočekává, že projevíš účast.“

Harry se zamračil a bezmyšlenkovitě odebral Lily její topinku, aby napravil spoušť, kterou na  ní jeho dcera zanechala.

„Nemáš pravdu,“ řekl pak zvolna a vrátil dítěti upravenou snídani. Lily nadšeně výskla.

„Vážně jsme se od začátku nemohli vystát, ale to neznamená, že mu nemůžu říct, že mě mrzí, co se stalo. Protože mě to mrzí. Nemám ho rád a nikdy jsem neměl, ale smrt někoho tak blízkého bych prostě nepřál ani Malfoyovi.“

Ginny si povzdechla. „Ty jsi až moc hodný. Opravdu.“

„To nejsem,“ hájil se Harry upřímně. „Jen se snažím být slušný. Navíc už nestojíme proti sobě a bez pomoci jeho rodiny bychom dost možná nikdy ani válku nevyhráli. Asi je to nesmysl, ale já tu účast prostě cítím.“

Ginny si osladila čaj dvěma lžičkami javorového sirupu.

„Nebudu tam dlouho, miláčku,“ dodal Harry jemně a pohladil ji po ruce. „Odpoledne samozřejmě vezmu Lily ven, jak jsme se dohodli. Budeš si moct odpočinout a zajít s Fionou ke kadeřníkovi.“

Ginny se slabě usmála. „Už víš, kam půjdete?“ zeptala se, ale dřív, než se Harry stačil nadechnout k odpovědi, vykřikla Lily: „Jdeme s tátou koukat na stará slavná košťata!“

Harry se rozesmál a omluvně zamrkal na svou ženu. „Je to docela pěkná výstava a venku je teď moc zima, nechtěl bych, aby nastydla. Do zoo můžeme jít až zase na jaře, viď, žabko?“ obrátil se zpět k Lily, která se mu okamžitě pověsila na krk.

Ginny vzala do ruky jablko a opatrně ho začala krájet na dílky.

„Jsem si jistá, že se budete oba výborně bavit,“ poznamenala s úsměvem.

Harry se nejistě rozhlédl kolem sebe a přitáhl si černý kabát blíž k tělu. Obloha se skrývala za těžkou ocelově šedou clonou a vítr Harryho nepříjemně šlehal do tváří. Překvapilo ho, jak málo lidí se přišlo rozloučit. Úplně vzadu nad srázem uviděl Draca, celého v černé. A vedle něj… ano, droboučkou postavičku v černé, jeho syna. Poznal také Narcissu a Luciuse a kousek stranou zaznamenal Pansy Nottovou. Vdávala se asi před rokem, ale Theodora nikde nezahlédl. Nejspíš přišla sama.

Další tváře mu nic neříkaly. Byl tu postarší manželský pár, vysoký, světlovlasý muž s knírkem a menší upravená žena s kaštanovými vlasy, které doprovázel hubený chlapec s dlouhou, lehce zvlněnou kaštanovou hřívou. Pravděpodobně příbuzní.

Kromě nich další dvě dívky, asi ve věku Ginny. Jedna s dlouhými uhlově černými vlasy, druhá jemná plavovláska. Když se Harry přiblížil, zaslechl francouzštinu.

Rozpačitě se zastavil. Nebyl koneckonců vůbec blízký a tak se rozhodl počkat, až ostatní odejdou. Lucius objímal svou ženu kolem ramen. Harry si všiml nezdravé bledosti jejích tváří, když kolem něj Dracovi rodiče prošli. Mladík s kaštanovou hřívou znuděně vytáhl krabičku cigaret a zapálil si. Harry zaregistroval Luciusův ledový pohled. Nebyl si jistý, jestli ho víc vyvedla z míry mladíkova drzost nebo jeho vlastní přítomnost.

„Raději už půjdeme, Draco,“ zaslechl Luciuse říkat klidným, chladným hlasem.

„Když budeš potřebovat…“ Narcissa rychle stiskla synovy ruce a nechala větu doznít do ztracena. Lucius jí nabídl rámě a odváděl jí pryč.

„Je mi to moc líto, Draco.“

Pansy.

„Theo chtěl přijít, ale bohužel mu do toho něco přišlo.“

„To je v pořádku, děkuji, že jsi přišla.“

Stejně chladný, nezúčastněný, neosobní tón jako o Luciuse Malfoye. Harrymu připadalo, že to ani nemohl být Draco Malfoy, kterého si pamatoval vždy tak trochu afektovaného. Jako by místo něho promluvil dobře seřízený stroj.

Pansy se sklonila k dítěti a jemně ho pohladila po vlasech. Pak se dost prudce otočila a zamířila pryč. Harry se za ní otočil. Skoro běžela. Není příjemné pohlédnout do tváře realitě, ale v tu chvíli ho to opravdu zabolelo. A co si o tom asi myslí Draco Malfoy?

„Jak dlouho tu ještě budeme protahovat tuhle komedii?“ Harrymu chvíli trvalo, než hlas přiřadil. Byl to příjemný, hebký hlas, který se ani trochu nehodil k tomu, co vyslovil. Chlapec popošel blíž k Dracovi, odhodil zbytek cigarety a ušklíbl se. „Komu z nás tady na tom opravdu záleží, co?“

„Louisi,“ napomenula ho žena s kaštanovými vlasy. „Už to nebude dlouho trvat, tak se uklidni.“

„Jak chceš, máti,“ poznamenal Louis otráveně a dlouhou štíhlou rukou si prohrábl dlouhé vlasy. „Ale stejně je to otrava. Sestřička prostě vždycky věděla, jak přidělat problémy. Dokonce i teď a vsadím se, že si to nemyslím jen já, jenže nikdo další si netroufne říct to nahlas. Je zima, mrznem tady a stejně to k ničemu nebude. Když je mrtvá, tak je mrtvá. A kapitola je uzavřená.“

Vysoký muž, kterého Harry odhadl jako otce zesnulé netrpělivě zkontroloval čas na zlatých náprsních hodinkách.

„Stejně už budeme muset jít, Amando. Je pozdě a Louis se musí vrátit na cvičení šermu. A mě čeká za dvě hodiny důležitá schůzka.“

Harry se odvrátil. Nebyl si jistý, jestli chtěl něco takového slyšet.

Jako poslední tam s Dracem zůstaly dívky, kterým Harry nerozuměl. Mluvily na Draca rychlou francouzštinou a on jim tlumeně odpovídal. Plavovláska si utírala slzy, její společnice ji musela podpírat. Nakonec i ony zamířily pryč. Harry se zhluboka nadechl a pomalu přistoupil k Dracovi.

„Ahoj, já…“ zaváhal a zpětně si pak vybavoval všechny ty drobnosti, které mu utkvěly v paměti.

Kontrastní bledost Dracovy pokožky proti dokonale černému formálnímu oděvu.

Prokřehlé chvějící se rty.

Určitou nezdravost, kterou pozoroval i u Narcissy, ale u Draca si ji nedovedl vysvětlit. Nebyl bledší než obvykle, neměl kruhy pod očima, vypadal perfektně jako kdykoli jindy.

Jeho oči nebyly červené, ale nečekaně jasné a klidné. Harry měl na chvíli pocit, že přišel na nějaký soukromý dýchánek a ne k poslednímu rozloučení.

Znovu se nadechl. „Vím, že tu nemám co dělat, ale chtěl jsem ti jen říct, že je mi to líto.“

Draco se nezdál překvapený. Klidně mu podal ruku a téměř automaticky pronesl. „Děkuji, že jsi přišel.“

Harry ucítil jeho chladný stisk.

Napůl se strachem pohlédl na dítě stojící vedle Draca. Tak tohle byl tedy jeho syn. Dokonalý jako jeho otec, opravdu, byli si neskutečně podobní. Stejně platinově světlé vlasy, stejně bledá pokožka.

Chlapec strnule zíral před sebe obrovskýma blankytně modrýma očima.

„Damiene,“ oslovil ho Draco jemně, ale vyznělo to jako výtka.

Chlapec pohlédl váhavě na otce a pak se obrátil s odhodláním k Harrymu. „Dobrý den,“ spustil monotónně. „Jmenuji se Damien Malfoy a já i můj otec jsme  Vám velice vděční za Vaši účast. Děkujeme, že jste přišel, pane…“ zaváhal a znovu pohlédl na Draca se zřejmou žádostí o pomoc v očích.

„Harry Potter,“ doplnil ho Harry automaticky.

„…pane Pottere,“ dokončil chlapec.

„Tak je to správně,“ odpověděl Draco.

Harry se cítil podivně konsternovaný.

„Vždy se musíš představit, není možné, abys tu jen stál a ani nepoděkoval za úctu, kterou někdo přišel projevit tvé matce, rozumíš?“

„Ano, otče.“

Draco se nadechl trochu prudčeji, než původně zamýšlel, a obrátil se zpět k Harrymu.

„Omlouvám se, je teď trochu vyvedený z míry.“

Harry nenacházel vhodnou odpověď.

„To… to je v pořádku,“ vykoktal nakonec.

Draco se studeně usmál.

„Hodně štěstí,“ zamumlal Harry. Rozhovor byl u konce.

Ušel možná sto kroků, když se naposled otočil. Nějak nemohl uvěřit, do jak podivného světa se to na chvíli dostal.

Ještě tam stáli. Pak, docela nečekaně, se Draco sehnul a zvedl chlapce do náručí.

Harry se rychle obrátil zpět a přemístil se pryč. Zalila ho úleva, když si uvědomil, že je Draco Malfoy přece jen ještě člověk.