A/N: Jelikož se mi tahle povídka líbí a chce se mi ji psát, máte tu ode mě další, tentokrát kratší, kapitolku… Posouváme se časově o něco dopředu, takže jsem vás chtěla dopředu varovat: připravte se na poměrně nečekané (nicméně nutné) zvraty  v ději. Tohle není Sladkých sedmnáct, kde rozebírám všechno do detailů. Mohla bych to samozřejmě udělat i tady, ale já jsem řekla: „Ne!“ :D Ale vážně, o tomhle ta povídka není. Mohlo by mi zabrat ještě dalších pět kapitol, ve kterých bych popisovala vztah Harryho a Ginny, ale jelikož mě heterosexuální vztahy ve fandomu HP zase tak moc nebaví a pár Harry/Ginny už vůbec nepatří k mým oblíbeným, připravím vás o to a přejdu rovnou k tomu důležitému. Navíc mám pocit, že si zasloužíte trochu poctivého slashe s klasickou kompozicí, která vás nebude příliš překvapovat…

Enjoy it. Vaše Lexie. 

―        ―       ―       ―        ―       ―       ―        ―        ―        ―        ―        ―

„Chci se rozvést.“

Harry v první chvíli myslel, že se přeslechl. Slovo tohoto typu prostě doma vůbec neočekával.

„Cože?“ zeptal se zmateně a podíval se na Ginny.

Povzdechla si a prohrábla si rukou rusé vlasy.

„Podala jsem žádost o rozvod. Mluvila jsem už s právníkem.“

„To je vtip, že?“ Harry na ni zíral s nepříjemnými pocity uvnitř. Opravdu to vypadalo jako vtip. Špatný, opravdu špatný vtip.

„Je mi líto, Harry.“

„Ale… ale proč? Vždyť…“ zmateně se zvednul ze židle a nepřítomným pohledem kolem se ujistil, že jsou sami a Lily je nemůže poslouchat.

„Věděla jsem, že tohle asi řekneš. Posaď se. Vysvětlím ti to.“

Jako ve snu klesl Harry zpět a ruce položil na desku stolu.

„Co jsem udělal?“ zeptal se tiše.

„Nic,“ odpověděla. „Právě že nic.“

„Jak to myslíš?“

Snažil se ovládnout paniku, která se ho zmocňovala. Jeho rodina, jeho domov, jeho perfektní, šťastný život… Co se to jen děje?

„Jde o to, že...“ zaváhala. „Je to prostě všechno špatně. Myslím s námi.“

„Nerozumím ti,“ odpověděl po pravdě.

Znovu si povzdechla.

„Nic tě nenapadá?“ zeptala se Ginny a ruce si založila na hrudi.

Harry zoufale v duchu prošel všechno, co se během poslední doby stalo.

Lily vyzvedával včas, o víkendech byl vždy s rodinou, přesčasy dělal jen výjimečně, každé ráno dělal snídani a večer umýval nádobí. V sobotu ráno obvykle vysával a pak chodil nakupovat, aby Ginny v týdnu neměla tolik práce. Každou druhou neděli vařil oběd. Lily před spaním četl pohádku pokaždé. Ne, nic ho nenapadlo. Vůbec nic.

„Nevím,“ přiznal se provinile. „Ale nemusíme přece…“

„Vzpomněl by sis,“ skočila mu Ginny do řeči, „kdy jsme se naposledy milovali?“

Zarazil se. Opravdu, nemohl si vzpomenout. Polibky a objetí, to ano, ale sex? Většinou byli oba s Ginn tak unavení…

Popostrčil si brýle a obrátil se k ní. „To mě mrzí. Ale proto přece… chci říct, že není hned nutné rozvádět se.“ To slovo skoro ani nedokázal vyslovit.

Zasmála se, ale nebyl to veselý smích.

„Nejde jen o to. Ale o všechno. Harry!“ Náhle jako by se protrhla hráz jejího sebezapření.

„Víš vůbec, kdy jsme naposledy měli chvilku sami pro sebe? Neříkám, že nejsi vzorný otec, to jsi. Všechen volný čas trávíš s Lily.“

„S Lily a s tebou,“ opravil ji mírně.

„Většinou s Lily,“ trvala na svém. „Někdy s námi oběma. Ale je to už celá věčnost, kdy jsme byli sami. Kam se to ztratilo, Harry? Ta láska? Pamatuješ, jak si mě žádal o ruku? Pod nebem plným zářících hvězd… A na ty pikniky u řeky? Naše schůzky? Všechno bylo jiné…“

„Asi máš pravdu,“ přiznal to. „Mrzí mě, že jsem si toho nevšiml. Ale ještě je čas to napravit, Ginn. Nemusíme přece zacházet tak daleko… Měl jsem toho hodně, chtěl jsem, abyste s Lily měly všechno, co potřebujete. Ale můžu to všechno nějak změnit. Můžeme dát příště Lily k babičce a udělat si hezký večer. Kdykoli budeš chtít.“

„Jenže to nejde,“ odsekla zoufale. „Copak to nevidíš? Lily je pro tebe všechno. A ty pro ni. A já… jsem navíc. Ale nemělo by to tak být, nemyslíš?“ Zakryla si rukama obličej.

„Tohle přece není pravda,“ zašeptal a pokusil se ji obejmout.

Prudce vstala.

„Ach, ty to nevidíš. Ale poslouchej mě, ano? A nepřerušuj mě. Uvidíš, že je to pravda. Ona mě nepotřebuje. Ty samozřejmě nevíš, jaké to je, když s ní pár hodin nejsi. Mě neposlechne, ale tebe vždycky a když jdeme na hřiště… Merline! Mluví celou dobu jen o tobě. Děti si vždycky sednou kolem ní a ona jim vypráví, že má nejúžasnějšího tátu na světě. Mluví o tobě  a všichni ji poslouchají. Je na tebe tak hrdá! Táta je hrdina… To vždycky říká. Ale o mně ani slovo! Nechce, abych jí četla před spaním já. Chce tebe! Má raději jídlo od tebe a kdyby mohla, ani se od tebe nehne. A ty! Samozřejmě bys pro ni udělal všechno na světě! A já? Pro mě už ti žádná láska nezbyla…“

Rozvzlykala se.

„To přece nemůžeš srovnávat, miláčku,“ zašeptal. „Ona je má dcera, jasně, že ji zbožňuju, ale jinak než tebe. A tebe miluju, proto jsem si tě přece vzal! Proto jsme se brali, ne? Z lásky…“ Hlas mu odumřel.

„Jestli mě miluješ, jak tvrdíš,“ vydechla skrz slzy, „tak to nebudeš protahovat. Podepíšeš ten rozvod, vyřídíme to rychle, souhlasíš?“

„Ale já vás nechci ztratit! Chci zůstat s vámi, Ginny, prosím, dej mi ještě šanci, to vyřešíme, uvidíš.“

„Vážně je pozdě, Harry. Já už takhle nechci pokračovat.“

„Ale Lily…“

„Ach! O to se neboj,“ řekla už klidněji a utřela si slzy.“Hodně jsem o tom přemýšlela. Myslím, že musí zůstat s tebou. Bude tak daleko šťastnější.“

„Ale ona potřebuje tebe! Potřebuje přece matku…“

„Ty to zvládneš.“ Přistoupila k němu a lehce ho pohladila po tváři.

„Budu za ní chodit, jak často to půjde a budu jí volat každý večer.“

„Měla bys zůstat,“ zašeptal.

„Nemůžu. Promiň mi to, Harry. Já nemůžu.“

Slyšel, jak za sebou zavřela dveře do ložnice a rozhodl se, že raději přespí na pohovce v pokoji.

Ještě stále to nemohl pochopit, věděl jen, že se mu právě celý život rozsypal jako domeček z karet. Opatrně nakoukl k Lily do pokojíčku, ale naštěstí klidně spala.

Nakonec ale sám nešel vůbec spát. Zůstal sedět v prázdné jídelně a vyschlýma, bolavýma očima zíral před sebe, dokud se nerozednilo.