5 Přiblížení
Harry byl předtím v sídle rodu Malfoyů jen jednou, ještě během války s Voldemortem, a neměl na to nijak pěkné vzpomínky. Útržky z těch dob mu vířily hlavou, když přicházeli k domu. Draco pozvedl levou ruku a jemně se bříšky prstů dotknul těžké vstupní brány. Harry viděl, jak zámky postupně povolily a tmavá křídla se bezhlučně otevřela. Lily se ho držela za ruku, a když vešli dovnitř, úplně se zajíkla.
„Pááni,“ vydechla.
„To je ale velikánský.“
Harry uvažoval o tom, že tím vystihla i jeho dojmy. Před lety měl jiné starosti, než se rozhlížet, jak vypadá místo, kde se s Ronem a Hermionou tak najednou ocitli. Navíc nikdy neviděl vstupní halu, a tak si dopřál chvíli, kdy se tiše rozhlížel kolem a vstřebával, co má vlastně před sebou. Podlaha, široké schody vzhůru a úzké sloupy zdobené hady byly z leštěného černého mramoru. Hadi vypadali téměř živě, jak se jejich nazelenalá kůže zdobená drobounkými stříbrnými ploškami měňavě leskla. Sloupy se zvedaly vysoko do prostoru, schodiště stálo přímo proti vchodu, a jak stoupalo do vyšších pater, stáčelo se mírně doprava. U jeho paty stála na mramorovém podstavci velká, cizokrajně vypadající rostlina s těžkými namodralými hrozny květů. Celou halou se rozlévalo tlumené světlo, ačkoli Harry nemohl najít zdroj, ze kterého pocházelo. Po obou stranách vedle sebe navíc viděl velké dvoukřídlé dveře s ozdobnými stříbrnými klikami. Odněkud zespodu schodiště se vynořil skřítek a Harryho trochu překvapilo, jak upraveně vypadal.
„Máme hosty, Arvey,“ poznamenal Draco neurčitě. „Připravte čaj.“
Skřítek se hluboce poklonil a odběhnul.
„Taky máme skřítka,“ oznámila Lily důležitě. „Jmenuje se Krátura, ale nebydlí s náma. Stará se totiž o dům strýčka Siriuse.“
Draco se k ní obrátil a Harry si všimnul, jak se mu zaleskly oči. „Opravdu?“ Pak se k ní naklonil. „Smím?“
Lily, která nebyla zvyklá na podobně galantní chování, se nervózně zahihňala a nechala Draca, aby si od ní vzal kabátek, čepici a rukavice. Harry se díval, jak to jeho dávný rival všechno i s jejich vlastními kabáty pečlivě ukládá do prostorného výklenku po jejich pravé straně, který zjevně sloužil jako šatna, vybaveného vysokým zrcadlem, zdobeným černým kovovým stojanem, mramorovými drážkovanými stupínky a dalšími věcmi, které už si Harry neměl čas prohlédnout. Draco zavřel prosklené posuvné dveře, zdobené černým kováním, hned, jak si i Damien svlékl kabátek a uložil ho na své místo.
„Proč nezavoláš Wolfganga Amadea?“ pobídl pak Draco chlapce. „Jsem si jistý, že se naše návštěva už nemůže dočkat.“
„Wolfgang Amadeus?“ nedokázal si Harry odpustit otázku.
„Tak se jmenuje Damienův pes,“ odtušil Draco nevzrušeně.
Chlapec kývnul, z malé kapsičky u své složitě vyšívané vestičky vytáhl kovovou píšťalku a krátce hvízdl. Téměř okamžitě se halou rozlehlo rychlé klapání zvířecích pacek na podlahu. Drápky při každém nárazu mírně cvakly, až Harry zpozoroval obrovskou horu svalů, šlach a chlupů, která je s očividným nadšením přiběhla přivítat. Wolfgang Amadeus několikrát přátelsky štěknul na pozdrav a pak se jal radostně pobíhat kolem. Vrtěl přitom divoce mohutným ocasem a místy si, zřejmě jen tak pro radost, trochu povyskočil a secvaknul zuby.
„Damiene,“ řekl Draco a chlapec rozhodně přikývl.
„Sedni,“ přikázal psu. Wolfgang Amadeus do něj rozdováděně šťouchnul čumákem a začal se k němu láskyplně lísat. Damien zoufale pohlédl na otce. Draco jen zavrtěl hlavou.
„Amadee, sedni!“ promluvil klidně a jasně. Pes se okamžitě odtrhnul od chlapce, poslušně přeběhl k pánovi domu a vzorově se před něj usadil. Jen tím ocasem stále nadšeně mlátil do podlahy a oči naplněné očekáváním upíral na Draca.
„Hodný. Zůstaň.“
Wolfgang Amadeus dál toužebně hleděl na svého pána a poslušně setrvával na místě.
„Nebude tě poslouchat, když uvidí, že to nemyslíš vážně,“ pronesl Draco směrem k Damienovi. „Neboj se do toho dát víc rozhodnosti, je přece tvůj.“
„Ano, otče,“ řekl chlapec tiše.
Draco se jako mimoděk dotknul jeho vlasů.
„Běžte nahoru, do herny a ukaž Lilian ty rybičky. Amadea smíte vzít sebou, ale moc ho netrapte. Nemusíte scházet kvůli čaji do knihovny, pošlu vám ho tam.“
„Děkuji, otče.“
Damien se otočil k Lily, která obdivně zírala na obrovské zvíře před sebou.
„Chceš jít se mnou?“ zeptal se nesměle.
Lily se pustila Harryho ruky a přešla blíž k Damienovi a Amadeovi, který stále seděl na místě jako přikovaný, nadšeně zíral na společnost kolem sebe a neúnavně při tom mlátil ocasem o podlahu.
„Tak jo,“ řekla váhavě a pak se otočila k Harrymu. „Budeš tady, tati?!“ zeptala se důrazně.
„V knihovně,“ napověděl Draco Harrymu. „Tam se obvykle podává čaj.“
„Budu v knihovně, cvrčku,“ řekl Harry a usmál se.
„Víš, kde je knihovna?“ zeptala se Lily vážně Damiena. Harry měl co dělat, aby se nesmál, ale zdálo se, že chlapce ta otázka nevyvedla z míry. Důstojně přikývl.
„Můžu si ho pohladit?“ ujistila se ještě s pohledem upřeným na Wolfganga Amadea.
„Ano, má rád děti. Kdyby tě zlobil, řekni mu dost a on přestane,“ odpověděl Draco.
Vážně kývla a vpletla drobné ručky do tmavé srsti.
„Jéé, on hřeje,“ vydechla překvapeně a přitiskla k zvířecímu tělu tvář. Wolfgang Amadeus začal mlátit ocasem o podlahu ještě usilovněji, ale jinak se ani nehnul.
„Volno,“ řekl Draco blahosklonně.
Velké tělo se nadzvedlo a poslušně dovolilo Lily, aby se dál oběma rukama držela jeho husté hebké srsti.
Lily měla oči už jen pro to stvoření a pomalu se sunula i s ním k Damienovi, který vzal Amadea opatrně za obojek a pak ho, i s Lily v závěsu, vedl nahoru do schodů.
Harry je vyprovázel pohledem. Na okamžik, jak Lily mizela nad schodištěm, se mu sevřelo srdce a pocítil touhu se za ní rozběhnout. Určitě bude v pořádku? Přece jen, jsou na Malfoy Manor…
„Knihovna je tudy,“ vytrhl ho Dracův tichý hlas. Otočil se, náhle lehce dezorientovaný, jak byl ještě v myšlenkách u Lily.
„Budou v pořádku?“ řekl dřív, než si to stačil rozmyslet.
Draco kývnul hlavou. „Ale jistě, Amadeus je ve skutečnosti naprosto neškodný, i když je to sotva odrostlé štěně. Ale to jsi asi viděl. Dokonce i vypadá jako pitomé psisko.“
Blonďák se na chvilku odmlčel a prošel vysokými dveřmi po pravé straně do dlouhé chodby plné obrazů, které Harry nevnímal, jak stále ještě bojoval se svým reflexem.
Co kdysi Ginny řekl, byla pravda. Už s Malfoyem nebyli nepřátelé, alespoň ne technicky vzato. Lucius a Narcissa nakonec během války vzbouřence podpořili, byť se proti svému pánovi nepostavili otevřeně, a Harry si byl jistý, že jemu osobně Lucius stále ještě nemůže přijít na jméno. I Draco se Voldemorta otevřeně zřekl. Přesto se v Harrym ozval letitý návyk, který hlásil, že zmijozelským není rozumné věřit a Malfoyům tím méně.
Ještě jednou se ohlédl.
„Aha,“ Draco se zastavil a přejel ho očima. „Rozumím. Ty se bojíš, jestli se jí něco nestane, protože je tady. S námi.“
Harry zhodnotil, že přiznat se pravděpodobně není dobrý nápad. Draco byl neobvykle pohostinný a snad by byla škoda zabít pokus o smír hned v zárodku. Navíc Lily byla na svůj věk celkem samostatná a on si nemyslel, že by se o ni bál příliš, alespoň obvykle ne. Ale Ginny by rozhodně nesouhlasila s tím, aby ji vzal sem a…
Ano, jeho myšlenky se přetrhly. Ginny, která slíbila, že bude chodit jejich dceru navštěvovat, která tvrdila, že jí bude volat každý večer…
„Ne, já myslím, nemůže se jim nic stát? Tady?“ Rychle zalhal. „Chci říct, je to velký dům a asi… tu máš spoustu divných věcí,“ dokončil nakonec po neobratné pauze. „Alespoň si to tak nějak pamatuju.“
„Myslím, že vás drželi dole, ne?“ odtušil Draco nevzrušeně a otevřel další vysoké dveře. „Tam děti nechodí. Tohle je zimní salón.“
Harry za ním vstoupil dovnitř.
„Každopádně, můžeš být bez obav.“ Blonďák přešel napříč velkou plochou a vzal za kliku dalších dveří, vykládaných mnoha perleťovými ploškami. „Nejsem bohužel sebevrah.“
„Cože?“ Harry zmateně zamrkal, jak se snažil najednou vstřebat velmi mnoho vjemů zároveň. Velký křišťálový lustr na stropě. A když myslel velký, měl na mysli spíš obrovský. Neuvěřitelně třpytivý. Copak tohle opravdu má někdo doma?
„Zabil bys mě, kdyby se jí něco stalo, ne?“ ujistil se Draco, zatímco se k němu otáčel a jak stál v pootevřených dveřích, Harrymu připadalo, že se najednou dostali do úplně jiného času. Přisvědčil. „Ano, a rozhodně by to nebylo rychle ani bezbolestně.“
Znovu ten pobavený úsměv, jako předtím na hřišti. „Já vím,“ řekl Draco. „Pojď dál.“
Harry vešel a na chvilku se mu zatajil dech. Cítil se podobně, jako když poprvé vešel do knihovny v Bradavicích. I tady bylo ohromné množství knih, jen bylo vše uspořádáno tak nějak mnohem… vznešeněji. Strop pokývala jakási stará malba, jejíž smysl Harry nedokázal rozluštit. Směrem na severovýchod se zvedala vysoká okna vedoucí zřejmě do zahrady. Mezi nimi, stejně jako podél všech ostatních stěn se zvedaly masivní knihovny, v nichž byl seřazen svazek vedle svazku, všechny vázané v kůži a se zlatými a stříbrnými nápisy. Harry polkl. Jen ta knihovna musela mít větší cenu než celý jeho majetek u Gringottových. A to si rád myslel, že na tom není nijak špatně…
„To je neuvěřitelné. Hermiona by byla tak nadšená,“ vyhrknul znovu dřív, než si to stačil promyslet a okamžitě mu došlo, jaká je to pitomost. „Tedy… vlastně…“
„Vlastně jsi myslel, že by byla bývala mohla být nadšená, kdyby se sem dostala za jiných okolností,“ doplnil Draco naprosto nezměněným tónem.
„Bylo to dost hrozné,“ řekl pak ještě. „Mrzí mě, že se to stalo. Ale mě mrzí mnoho věcí, které už nemohu vzít zpátky.“ Pokrčil rameny. „Neposadíme se?“
Harry kývnul a přijal nabízené křeslo. Působilo draze a staře, ale bylo mnohem pohodlnější, než čekal. Zároveň s tím, jak se v něm pomalu uvelebil, se objevil skřítek se stříbrným podnosem, na němž odpočívala velká konvice a dva šálky z jemného čínského porcelánu. Harry mlčky sledoval drobnou postavičku, zatímco nalévala čaj.
„Děti jsou v herně, Arvey. Doneste jim čaj a svačinu tam. A pošli chůvu, ať na ně dohlédne, nechci, aby se mi tu někdo například opařil čajem,“ Draco vrhnul na Harryho poněkud výsměšný pohled, skřítek se hluboce poklonil a opět zmizel.
Zavládlo ticho a Harryho znovu napadlo, jak byl tohle bláznivý nápad. Možná sem neměl chodit! Nemají si s Malfoyem co říct! I když ještě před chvílí na hřišti to vypadalo jinak... Ještě před chvílí se bavili, jako by se nikdy nic nestalo. Nic zlého. Ale něco se stalo a bylo to tady, v tomhle domě. Přál si, aby se dokázal uklidnit. Na co se má zeptat, na co zavést řeč? Měl by se zeptat na knihy! Nebo na tu velkou malbu na stropě? Ale co když je to hloupá otázka? Na to by se zeptal každý! No tak, mysli, Harry! Mohl by se zeptat na famfrpál, oba přece mají rádi famfrpál, ne?
„Jak jsi to zvládnul?“ vypadlo z něj místo všeho ostatního, co si připravoval.
„Co myslíš?“ Draco vypadal nevzrušeně, šálek dosud kouřící tekutiny zdobený bohatými malbami přitom opatrně držel v dlouhých prstech.
„Být tady.“ Harry měl pocit, že se pohybuje po tenkém ledě, ale nemohl si pomoct. „Po tom všem. Nemáš na to… špatné vzpomínky?“
Draco odložil šálek zpět a zamyšleně si poklepal ukazovákem o rty. Pak se k Harryho překvapení znovu trochu pousmál. „Těžko. Nejde to dost dobře zvládnout. Ale je to můj domov…“ pokrčil znovu trochu rameny. „Ze začátku to bylo dost hrozné. Ale hodně pomohlo, když jsme se s Fran vzali. Udělala spoustu změn. Jídelnu jsme celou přestavěli,“ tvář se mu trochu sevřela. „Tam s námi… sedával, chápeš.“ I jeho hlas na okamžik zakolísal, ale když pokračoval, už se zase kontroloval. „Nemohl jsem dělat žádné změny, dokud jsem oficiálně nepřevzal majetek. Takže ty první roky byly nejhorší. Pak… člověk si zvykne na ledacos. Ty bys ovšem měl zapracovat na svojí konverzaci. Ne, že bych ti chtěl říkat, co máš dělat.“ Při poslední větě Draco opatrně zvedl ruce před sebe jako v obranném gestu, ale jeho tón zněl sarkasticky.
„Já vím,“ Harry si rezignovaně povzdechl a sesunul se ještě hlouběji do křesla. „Jsem asi společensky nemožný, ale nemohl jsem myslet na nic jiného… Je to… je to tu moc krásné. Vlastně je to škoda. Že člověk musí myslet na takové věci…“
Draco si přehodil nohu přes nohu a pobaveně zavrtěl hlavou. „Nemožný, to jistě,“ zamumlal jako pro sebe, ale dost nahlas, aby ho Harry slyšel. A pak, víc nahlas: „Dej si ten čaj, Pottere, je vynikající.“
A Harry si dal čaj, který byl opravdu vynikající a vdolečky s džemem, které se mu v ústech rozplývaly jako obláček a Draco mluvil o některých knihách, které mohly Harryho podle jeho názoru zajímat, a najednou si Harry uvědomil, že venku je skoro tma. Skřítek přinesl velkou lampu a s úklonou se zeptal, zda si pán bude přát další čaj. Draco chtěl rozhodně ještě čaj a požádal také o zapálení krbu. Poté Harry vypil další šálek, spokojeně sledoval plameny a poslouchal vítr, který se teď opíral do vysokých oken. Mlčeli, ale jemu to už nevadilo.
Když o něco později dolů dorazila rozjívená Lily v závěsu s pobledlým chlapcem, cítil se Harry tak klidný jako už dlouho ne. Rozevřel náruč, do níž se jeho dcera přitulila.
„Ta vysoká děsná paní,“ oznámila otci, „nám řekla, že je čas jít dolů. Svačina byla skvělá. Měla jsem vdolek a… a sendvič a… a taky sušenky. A ty rybičky svítí, věděl jsi to?“
„Neměl jsem tušení,“ přiznal s úsměvem. „Kde jste nechali Wonfganga Amadea?“
„Usnul, tati. Úúúúplně docela tam tak spí.“ Lily vykulila oči a roztáhla paže, aby naznačila velikost spícího psa a nejdřív se u toho zatvářila, jako by ji to celé dost překvapovalo, ale pak se začala hihňat. „Je super. Taky bych chtěla takovýho psa.“
Harry si povzdechnul a pohladil ji po vlasech. Samozřejmě, k tomuhle muselo nevyhnutelně dojít. „Já vím, žabko. Ale zatím nám musí stačit, že máme sovu, ano? Nejsem doma dost na to, abychom mohli mít psa. Až půjdeš do Bradavic, dostaneš koneckonců vlastní zvíře. Sovu. Nebo kočku. Nebo co já vím. To, co budeš chtít.“ Lily našpulila rty a Harry se duševně připravil na protesty. Ale dřív než se Lily stačila rozmyslet, jak by si přesně chtěla stěžovat, přesunula se její i Harryho pozornost směrem k chlapci, který váhavě přistoupil k Dracovi.
„Bavili jste se, Damiene?“
„Ano, otče, děkuji. Lilian se velmi líbily rybičky…“
Chlapec se váhavě odmlčel.
„Ano?“ povzbudil ho Draco a Harry spíš vycítil, než slyšel, v jeho tónu za klidem jakýsi tón netrpělivosti.
Damien zaváhal. Lily se kousala do rtu a očima fixovala nervózního chlapce.
„Něco jsi chtěl dodat, je to tak?“ přitlačil Draco, když se jeho syn neměl k odpovědi.
Chlapec zavrtal pohled do země a zrudnul.
„Dami říkal, že půjdete do akvárja!!!“ vyhrkla Lily, která to už zjevně nemohla vydržet. „A že tam je móóóóóc takových ryb, které taky svítí! Ale větších!“
Se zjevným očekáváním pohlédla na Harryho. „Tati, chtěla bych jít taky do akvárja. Chtěla bych tam jít s Damem. Můžeme jít? Prosííííííííím???“
Draco si povzdechl. „Je mi to jasné. Vy dva jste se na tom už dohodli, je to tak?“ Damien zatvrzele provrtával očima podlahu, ale Lily s opětovnou bezelstností nadšeně přikývla. „A co když,“ řekl Draco, podepřel si rukou bradu a upřeně se na Lily zadíval, „nebude tvůj otec mít čas?“ Lily nevypadala, že by se chtěla nechat vyvést z míry. „Ale Dami říkal, že jdete o víkendu. Táta o víkendu NIKDY nepracuje. Prosíííím, tati, pojďme! Chtěla bych vidět velké svítící ryby!“
Draco mírně pozvednul obočí a přesunul pohled z Lilian na Harryho. „Co na to říkáš?“
„Že máš pravdu,“ Harry rozhodil rukama. „Zjevně se spolčili! Jdete příští víkend?“
Draco přikývnul. „Ano, chci změnit prostředí. A Damien si zase alespoň rozšíří obzory.“ Poněkud nesouhlasně přitom pohlédl na chlapce.
„Sobota?“
Další přikývnutí.
Harry se obrátil k Lily. „Tak dobře, půjdeme do akvária všichni společně. Ale už nechci slyšet žádná další nemožná přání, jasné, mladá dámo?“
Lilian se zazubila a nadšeně se vrhla k Damienovi, který konečně zvednul oči od podlahy. S poněkud zoufalým výrazem se nechal vtáhnout do Lilyina bouřlivého objetí, očima však stále hledal otce.
„Dobře,“ řekl Draco zvolna. „Chceme vyrazit už ráno a dát si oběd v Londýně. Udělám rezervaci. Vyhovuje vám to?“
Harry kývnul a sledoval, jak chlapec, s nímž jeho dcera ještě stále nadšeně cloumala, konečně trochu pookřál.
„Je čas se rozloučit, Lily,“ vybídnul ji pak jemně. „Už je hrozně pozdě a zdrželi jsme se víc, než jsme měli.“
„Ale tati,“ začala a roztáhla oči.
„Žádné ale,“ vzpomněl si, jak Draco vytknul Damienovi, že není na psa dost přísný, a zadoufal, že on sám teď zní dostatečně rozhodně. „Řekl jsem, že nechci slyšet žádná nemožná přání. A být na návštěvě příliš dlouho může být nezdvořilé.“
„Nemusíš být smutná, princezno,“ vložil se do toho Draco, který, stejně jako Harry, vstal z křesla. „Uvidíte se přeci s Damienem už za pár dní.“
Lily zaváhala, v dlani dosud pevně svírajíc Damienovu dlaň.
„Tak jo…“ souhlasila nakonec pomalu. „Myslím, že máš asi pravdu.“ Draco přikývnul a usmál se. Pak se Lily obrátila k chlapci. „Budeš tu teda, abysme spolu šli do akvárja?“
Damien několikrát prudce zamrkal a pak přikývl.
„Tak jo,“ souhlasila Lily znovu, tentokrát rozhodněji.
„Tak jdeme, tati?“ opáčila pak a bylo to.
„Vyšel jsi z toho relativně lacino, Pottere,“ řekl mu Draco potichu, zatímco se loučili. „Mohla trvat na psovi.“
„Myslel jsem, že bude,“ přiznal Harry, rovněž napůl šeptem. „Já bych na něm trval.“
„Naplánovali to.“ Draco se usmál. „Věděla, že psa nedovolíš, ale že budeš mít špatné svědomí a kývneš na společný výlet.“
„Taková není,“ namítl Harry poněkud dotčeně, ale už v té chvíli tušil, že má Draco pravdu.
„Možná si myslíš, že ne, ale čekala, až se Damien zeptá. To, že jsou jim jen čtyři, neznamená, že nevědí, jak dostat, co chtějí.“ Draco se ušklíbl. „A to je nakonec dobře.“
„Uvidíme se tedy v sobotu ráno,“ dodal pak nahlas. „Budeme se na vás s Damienem těšit.“
Chlapec, teď o poznání klidnější, vážně přikývl, opatrně se uklonil směrem k Lily, která se začala chichotat, a poslušně potřásl Harrymu rukou. Měl jen slabounký stisk, ale jeho ruka byla podobně chladná jako Dracova, a Harrymu se na okamžik znovu vybavila scéna z posledního rozloučení. Pokusil se na chlapce povzbudivě usmát. „Moc mě těšilo, Damiene. Určitě si to v sobotu všichni užijeme.“ Náhle, a pro Harryho zcela nečekaně, chlapcův apatický výraz povolil. Jeho obličej se zkrabatil a několikrát prudce zalapal po dechu, zřejmě, jak se snažil potlačit slzy. Lily, už v kabátku a čepici, se vrhla zpátky k němu. „Určitě přijdeme, Dame. Fakt! Slibuju!“
Draco ale okamžitě převzal situaci do svých rukou. „Prosím, jděte,“ syknul zoufale směrem k Harrymu, který vzal vzpouzející se Lily za ruku. Jak vycházeli ze dveří, ještě zahlédl, jak Draco chlapce zvedá k sobě a volá někam do domu něco, čemu už Harry nerozumněl. Dveře se zavřely a Lily na něj obrátila vyčítavý pohled. Povzdechnul si. „Půjdeme domů, žabko. Byl to dlouhý den.“
Komentáře
Přehled komentářů
"nová" kapitola, no hezky. Třeba se na stáří dočteme i konců. Těším se na další
Parada
(Karin, 16. 10. 2019 17:50)Damien potřebuje někoho jako je Lily moc se těším na další díl přečetla jsem všechny povídky moc pěkně píšeš.
Verím v zázraky
(Sera, 14. 8. 2019 14:56)Wau. Ešte raz wau... som mierne v šoku ale idem čítať novú kapitolu (vrhnem sa čítať) Toto bola prvotná a mierne vykoľajená zmes slov a citoslovec. Vitaj spat.
Re: Verím v zázraky
(Alexis, 14. 8. 2019 21:21)Byla jsem sama ze sebe asi tak podobně v šoku, takže se divím, že jsem vůbec zvládla něco napsat do perexu. :D Doufám, že už je to lepší. ;)
Verím na zázraky, časť 2
(Sera (ešte stále v šoku), 14. 8. 2019 15:27)
Celkom nedávno som opäť rozčitala túto poviedku, ale už som ani nedúfala v pokračovanie. Mám ich rada v staršej verzii. Niektoré veci sa nemenia a Harry má problém s komunikáciou aj po rokoch :-) Na Draca by som ale nedohadovala kúpu chlpatého mazlika. Teším sa na návštevu rybyček. Snáď si zo rodinky užijú!
Som nadšená, že si pridala niečo nové. Veľa energie do nových kapitol!
Tyjo!
(Mak, 25. 3. 2024 21:10)