27. 11. 2007

Milý Raoule,

Možná se budeš divit, proč Ti píšu, když jsem se s Tebou už před měsícem rozešla. Ale ze všech lidí, které znám, jsi mi byl nejbližší a já musím někomu říct pravdu.

Jmenuji se Noemi.

Teď jsi určitě překvapen, protože pro Tebe jsem přece vždycky byla Viktorie.

Já vlastně jsem i Viktorie.

Ale ne tak docela.

Prosím, čti dál.

Všechno začalo už dávno, když jsem byla docela malá. Myslím, že jsem byla docela normální dítě, jen možná víc tichá a plachá než ostatní. Nikdy jsem neuměla jít k ostatním dětem a hrát si s nimi, byla jsem mnohem raději s rodiči nebo sama. Bydleli jsme blízko největšího hřbitova, který u nás je, a často jsme se tam chodili projít. Možná už tehdy bylo něco špatně, protože jsem si tiše povídala s větrem a stromy a slyšela jsem, jak mi odpovídají. Ale možná to byla jen nevinná dětská hra.

Už někdy v té době se objevila Viktorie. Nemám sourozence, tak jsme si hrály a povídaly spolu. Ona hrála příšery, čarodějky a černokněžníky, já bývala víla, princezna, ona se stávala zlou starší sestrou a já proti ní „jako“ bojovala. Užívaly jsme si to obě.

Jak čas ubíhal, moji vrstevníci se měnili stále rychleji, ale já ne. Fyzicky nebylo nic znát, možná jsem vypadala jen trochu mladší. Uvnitř jsem byla ale čím dál víc odlišná a bylo stále těžší s kýmkoli něco sdílet. Tajemství, radost…

Bylo mi dvanáct, když mi najednou začala Viktorie zasahovat i do normálního života. Začalo to nenápadně – její láskou k černé barvě. Najednou jsem měla ve skříni polovinu věcí v černé a ani jsem nevěděla, jak se to stalo.

Pak tu byly básničky. Vždycky jsem je vymýšlela, už když jsem byla docela malá. Najednou se ale jejich obsah změnil. Objevila se v nich smrt a zkáza, utrpení a zlo.

Rodiče změny v mém chování považovali za pubertu a ani já jsem tomu nepřikládala velkou váhu. Pak se průběh událostí neuvěřitelně zrychlil.

Nálada se měnila i několikrát za den, to jak jsme spolu soupeřily o místo, ale já si pořád nechtěla připustit, že to sama nezvládnu.

Když mi bylo čtrnáct let, tak jsem svůj boj definitivně prohrála.

Vlastně si ani nevybavuji, co všechno se v průběhu dalších let stalo. Vím jen, že ubližovala všem kolem sebe, nejvíc těm nejbližším. A taky sama sobě. Často, když jsem se trochu probrala, jsem našla na svém těle šrámy a nevěděla jsem, kde se tam vzaly. Netolerovala žádné chyby. Neuměla odpouštět. Neměla přátele. Nenáviděla všechny a nenáviděla celý svět a nejvíc ze všeho sebe. Opovrhovala láskou a nevěřila ve štěstí. Týrala nás všemi možnými způsoby. Trvalo to dva dlouhé roky, než se rodiče konečně odhodlali jít s námi k psychiatrovi. V té době mě Viktorie úplně potlačila. Lékař byl starý bělovlasý pán s brýlemi na nose, který si nás pozorně prohlížel, pak usoudil, že trpíme maniodepresivní psychózou a napsal nám léky. Viktorie je doma spláchla do záchodu.

Další dva roky byly ještě horší. Viktorie si uvědomila, že dokonce i my pomalu dospíváme a začala využívat našich nově nabytých možností. Ničit štěstí těm, kteří se do ní zamilovali, jí připadalo ještě lepší a pokud mohla někomu sebrat jeho sen, tak to udělala. 

A pak poznala Tebe.

Nevím, co přesně vedlo k té změně. Myslím si ale, že za to mohlo to kotě, co jsi nám dal. Viktorie měla totiž vždycky pro zvířata podivnou slabost, vlastně pro přírodu vůbec a pro kočky obzvlášť. Čím víc nenáviděla lidi, tím víc se uvolňovala, když mohla být sama se zvířaty a ona ji, pokud vím, snad na oplátku zbožňovala. Když jsi jí tedy přinesl koťátko, částečně jsi ji tím odzbrojil. Měla najednou něco, co ji rozptylovalo a co pro ni bylo důležité. A já jsem si všimla, že začíná slábnout. Sice jen lehce, ale přece jen jsem mohla po dlouhé době volněji dýchat.

Když si před časem uvědomila, že jsi se dostal příliš blízko k nám, zpanikařila. Uvědomila si věc, která jí vyrazila dech. Díky Tobě jsem se začínala vracet zpátky. Rozhodla se, že tomu zabrání za každou cenu. Váš rozchod byl rychlý. A to byla ta chvíle, na kterou jsem čekala. Ani jsem nevěřila, že to dokážu, ale stalo se. Zatlačila jsem ji zpátky a před pár dny jsem ovládla naše tělo. Ale vím, že to tak nezůstane dlouho. Cítím, jak opět rychle nabírá síly. Vím, že jestli mě znovu porazí, nastane další peklo pro všechny kolem, pro lidi, které zatím neznám, i pro nás.

Doufám, že chápeš, že tomu musím zabránit.

Bude to vypadat jako nehoda. Nechci, aby se má rodina trápila víc, než je nutné.

Ale chtěla jsem, aby to někdo věděl.

Děkuji, že jsi mi dal šanci zase žít. I když je to jen pár dnů.

S láskou, Noemi.