Šestý smysl - 4. část
Draco se opíral o zábradlí a kouřil. Byl nervózní. Nervózní po tak dlouhé době. Kvůli němu. To je tak… absurdní…
„Ahoj! Ty… kouříš?“
„Ach, Harry. Ahoj… Obvykle ne. Vlastně už pár let jsem nekouřil.“
„Tak s tím znova nezačínej, OK?“
„OK. Nečekal jsem, že přijdeš tak brzo.“
„Schválně jsem vyrazil dřív.“ Abys na mě nemusel čekat. „Kvůli Rosie všechno.“
„A varoval jsi Ginny, že se pravděpodobně vrátíš až pozdě?“ mrknul na něj Draco.
„Neboj. Já se o sebe umím postarat.“
„O tom nepochybuju,“ podotkl Draco stručně a Harry zrudl, když si uvědomil druhý možný výklad svého sdělení.
Draco se do něj zavěsil a zasmál se. „Tak mě následuj, Spasiteli!“
„Nech si to!“
Klub, o kterém Draco mluvil, byl natolik nenápadný, že by ho Harry skutečně minul. Dům,ve kterém se nacházel, vypadal staře a opuštěně, dveře byly tmavé a dovnitř se dalo dostat jen, když jste zazvonili třikrát na zvonek venku a řekli jste požadované heslo.
„Tenhle měsíc je heslo ‚Čajová růže,‘“ prohodil Draco k Harrymu, když je pustili dovnitř. „Každý sedmý den v měsíci se mění.“
„Asi sem moc lidí nechodí, že?“ Harry se opatrně rozhlédl a Draco ukázal na úzké schody vedoucí do podzemí. „Budeš se divit.“
Stačilo sejít jen o malý kousek níž do tmy, aby se kolem rozsvítily drobné zlaté žárovičky, které je bezpečně dovedly až dolů. „Připrav si lístek,“ řekl Draco.
U dolního vchodu, který byl osvětlený teplým zlatým světlem odněkud zezadu a kolem nějž blikaly jako očka stříbřitě modrá světýlka, se na Draca usmál hromotluk s kůží černou jako uhel.
„Ahoj Johne,“ Draco se usmál zpět a podal mu jejich lístky. John si zkoumavě prohlédl Harryho a na něco se Draca francouzsky zeptal. Draco stejnou řečí odpověděl, John ukázal svůj zářivě bílý chrup a pokynul jim, že mohou jít dál.
„Merci,“ usmál se na něj Draco a vtáhl Harryho dovnitř.
„Co to říkal?“ ptal se Harry tiše.
„Ptal se, kdo jsi.“
„A cos mu řekl?“
„Že jsi spolehlivý. Tady si můžeš odložit, jestli máš co. Ne? Tak jdem. Mám žízeň.“
Draco vzal Harryho za ruku a seběhl několik dalších schodů, když se před nimi otevřely obrovské podzemní prostory. Harry překvapeně vydechl. Bylo tu poměrně velké pódium, bar, nějaké stolky se židličkami a velký parket určený pravděpodobně k tanci, který byl naplněn lidmi.
Draco se usmál a táhl ho k baru. „Když víš kam jít…“
„Jak jsi to tu objevil?“ zeptal se, když si Draco objednal Modrou lagunu.
„To je dost dlouhý příběh. Co si dáš ty?“
Harry si pochybovačně prohlédl Dracovu sklenici. „Je to bezpečné?“
„Dám ti nejdřív ochutnat, chceš?“
Harry souhlasil a pak si objednal také. „Tak jak je to s tím příběhem?“
„To necháme na jindy.“
„Jak to? Chci to slyšet hned!“
„Na to zapomeň!“
„No tak Draco… ty mě napínáš…“
„Musí ti stačit, že znám majitele.“
„Ah… ty jsi ale… tak si nech ty svoje tajnosti…“
„Mluv radši o sobě. Co jsi dělal po škole a tak. Jak se mají ostatní…“
„Ty se s nikým ze školy nevídáš?“
„Ne.“
Chvilku si jen tak povídali a smáli se, čas ubíhal.
„Podívej!“ Draco seskočil na zem. „Už přicházejí!“
Harry se prudce otočil a trochu se zapotácel.
„Pojď, nešiko,“ zasmál se Draco, popadnul ho za ruku a prokličkoval mezi lidmi nějakým záhadným způsobem až k pódiu.
Harry si pak jednotlivé okamžiky vybavoval jen matně. V hlavě mu zůstal dojem z úžasných barev, neuvěřitelné hudby, nadšeného křiku publika, do kterého se mísil jeho vlastní, potlesk, ze kterého bolely dlaně a Dracovo tělo, které bylo tak blízko jeho, že když blonďáka vtáhnul do svého náručí, téměř v tom nebyl rozdíl. Tedy až na ten opojný pocit, který se zmocnil celé jeho bytosti. Draco vypadal neuvěřitelně sexy a Harry si vlastně uvědomil až se zpožděním, že se tiskne k jeho zádům a přitahuje si ho ke svým slabinám. Když odhrnul Dracovi vlasy a začal ho líbat na krk kousek za uchem, Draco bezděčně vtisknul svůj zadeček do jeho klína ještě trochu víc, Harry zalapal po dechu a pevně ho objal kolem pasu.
Pak už vlastně věděl jenom to, že byl vzrušený, opravdu hodně vzrušený a taky šťastný.
Přinutil Draca, aby obrátil svou tvář k němu a líbal ho. Draco ho objal, ale tančil dál. Harry si pamatoval, že byl skoro nepříčetný touhou. „Draco,“ zašeptal blonďákovi do ucha.
„Ano, Harry?“
„Pojďme!“
„Ale je teprve půl jedné…“
„Pojď, hned!“
Dracovi se leskly oči a byl trochu zadýchaný. Rozkošný, blesklo Harrymu hlavou.
„Proč už chceš jít?“ zašeptal, když se propletli mezi lidmi k východu.
„Copak to není jasné?“ Harry ho přitisknul ke stěně.
Draco se usmál. „Máš pravdu. Ale v tomhle stavu nedojdeme domů. Řekl bych, že jsme se opili, co myslíš?“
Rozhodně, jsem opilý tebou…
„Přemístíme se. Tak už pojď.“
Draco se rozhlédl a pevně Harryho objal. „Můžeš, jsme sami.“
V další setině vteřiny už stáli za dveřmi Dracova bytu. Harry stáhnul Dracovi smaragdově zelený hebký svetr a mezi zuby stiskl bělostnou kůži na jeho krku. Rukou rozepnul zip a… Draco ho od sebe odstrčil.
„Co se děje?“ zašeptal Harry.
„Nespěchej tolik,“ odpověděl Draco a pohladil Harryho po tváři. Ten ho ale přitáhl zpět k sobě. „Zblázním se bez tebe. Prosím, Draco…“
„Harry…“
„Jsem úplně tvrdý, nemůžu čekat,“ vydechl Harry Dracovi do ucha. Nedokázal se ovládnout. Draco v něm probouzel věci, které po krátkém divokém období navždy uzavřel kdesi hluboko v sobě. Alespoň si to tedy myslel.
Blonďák se jen usmál a pak klesl na kolena.
„Draco… to nemusíš. Aah…“ Harry se zapřel o dveře, které měl za sebou, zavrátil hlavu a prudce dýchal.
Dracovy ruce, horký dech…podlomila se mu kolena, rukou se zachytil nejbližší skříňky, uvědomil si, že křičí, před očima se mu zatmívalo, pustil se a oběma rukama vjel do Dracových vlasů.
„Dost… Draco…nevydržím…“ zasténal.
Draco zrychlil a Harry opravdu ztratil kontrolu, přitáhl si blonďáka blíž a několikrát prudce přirazil. Pak se zhroutil na podlahu a popadal dech.
Dracovy trochu jiskřily oči, když polkl a olízl se.
Harry ho přivinul k sobě. Cítil se omámený. Sladce rozrušený. „To jsi nemusel,“ zašeptal.
„Já to dělám rád,“ Draco se sklonil k jeho rtům.
„Tak to máme taky společné.“
Draco se usmál a dlouze, hluboce ho políbil.
RE: ...
(Alexis, 27. 1. 2008 21:57)