kapitola 12
Oh whoa…
My body’s saying let’s go.
Oh whoa…
But my heart is saying no.
( Christina Aguilera – Genie In a Bottle )
Narcissa bezcílně bloudila po domě. Do Vánoc zbývala ještě spousta času, ale ona začala psát dopis pro svého manžela už včera. Musela o tom, co napíše, hodně přemýšlet. Pošta procházela kontrolou a to jí připadalo ponižující. Nicméně nebylo vyhnutí. V noci opět špatně spala, vzbudila se před čtvrtou hodinou ráno a od té doby chodila sem a tam a v dlouhých chladných chodbách a velkých pokojích marně hledala klid.
Pomalu otevřela dveře do Luciovy pracovny a bezděčně stiskla briliantovou brož, kterou od něj kdysi dostala, mezi prsty. Nervózně přešla k masivnímu psacímu stolu z černého dřeva a bázlivě přejela dlaní po křesle, kde sedával. Cítila se trochu provinile, protože sem vlastně směla chodit jen tehdy, když ji pozval. Rychle vzhlédla na stěnu, kde visel obraz starého vznešeného muže se stříbrnými vlasy. Ten její pohled opětoval a zamračil se. Většina obrazů v Malfoy Manor mlčela. Narcissa věděla, že považují za nedůstojné stále do něčeho mluvit nebo dokonce snažit se zasáhnout jakýmkoli způsobem do běhu věcí.
Aurelius Malfoy byl výjimkou. Luciův dědeček Maximus byl Aureliovým pravnukem. Aureliovo jméno bylo v rodokmenech psáno zlatem, protože – jak už samo předurčovalo – dokázal Aurelius díky svým výjimečným schopnostem tehdejší majetek už tak významného a bohatého rodu ztrojnásobit. Byl také posledním Malfoyem, který měl více dětí. A byl to on, kdo zavedl nepsané pravidlo, že je potřeba mít jen jedno dítě. Syna.
Narcissa se pod upřeným pohledem trochu zachvěla, ale promluvit se neodvážila. To se samozřejmě nehodilo. Připadala si jako malá špinavá uličnice, která sem přišla krást.
Obraz Luciova prapředka se na ni stále mračil.
Lehkým mávnutím hůlky odstranila z nábytku prach. Sem nesměli chodit uklízet ani skřítci. Ne proto, že by tu bylo něco tak moc tajného. Byla to jednoduše tradice. Soukromé místo pána domu. Možná už to nebude dlouho trvat a ona bude muset žádat Draca o dovolení sem přijít. Zima ji sevřela i přes jemný kašmírový svetřík a hedvábnou bílou blůzku, které si ráno oblékla. Rozhodla se raději odejít.
„To jsi jen ty, Narcisso?“
To Luciův předek konečně promluvil.
„Ano, dědečku, promiňte mi, že jsem Vás vyrušila. To jsem jen já.“
„Kde je Lucius?“
„Ještě stále…“ hlas jí na okamžik, docela kratičký okamžik selhal.
„… v Azkabanu,“ zakončila pomalu.
„Ještě stále,“ zopakoval starý muž a zamračil se ještě víc.
„A jak se má Draco?“
Narcissa nervózně sevřela dlaní své úzké předloktí. Fascinovalo ji, že si Aurelius skutečně pamatoval všechny své příbuzné.
„Je ve škole,“ zvolila takticky nejednoznačnou odpověď.
„Děláš si o něj starosti, má drahá?“ zeptal se.
Trhla sebou, protože takovou otázku nečekala. Věděla, že Aurelius byl vždy zcela oddaný své rodině, ale přes to…
„Ne, já… ne. Jen mám pocit, že mu Lucius chybí. Je ve věku, kdy… myslím, že by s ním možná mluvil raději než se mnou.“
Připadala si náhle hrozně hloupá a neobratná.
„To je v pořádku,“ ujistil ji svým typickým chladným tónem. „Každá normální matka má strach o své dítě. Lucius je hlupák. Tvrdohlavý hlupák, ale to byl už jako malý chlapec. Vždycky si dělal, co chtěl. Draco bude lepší než on. Ctí tradice. Chápe povinnost. Lucius měl zůstat mnohem déle stranou. Nechat se chytit!“ Aurelius si znechuceně odfrkl.
„Na co při tom myslel? Kdyby byl jen jednou udělal to, co je rozumné, mohl tu dnes mnohem spíš být a starat se o svou rodinu.“
„Křivdíte mu, dědečku,“ odvážila se Narcissa hájit čest svého manžela.
„Nesmysl,“ odfrknul si znovu starý muž a zamyšleně si přejel dlaní svůj bohatý stříbrný plnovous.
„Draco už má nějaké děvče?“ zeptal se pak Narcissy a přátelsky na ni zamrkal.
Luciova choť se musela opřít o hranu stolu, jak se jí z tak nečekaného projevu sympatií podlomila kolena.
„On se mnou o tom nemluví. Ale myslím, že není zamilovaný…“
„Ach ano, to bys jistě poznala. Už máš představu o jeho budoucí snoubence, drahá?“
„Víte, nerada bych o tom rozhodovala bez Lucia…“
Aurelius si upravil svůj honosný stříbrný plášť a znovu upřel svůj pronikavý šedý pohled na Narcissu.
„Je samozřejmě velmi ostudné, jak to dopadlo s rodem Salazara Zmijozela,“ navázal na svou předchozí řeč, „ale kdyby se Draco zamiloval, zřejmě by mu to prospělo. Luciovi to tedy tenkrát prospělo náramně, ale jak už jsem řekl. Vždy byl nezvladatelný.“
„Jak jste to myslel, dědečku?“ zeptala se Narcissa potichu.
„Lord Voldemort, tak si říká, že?“ zašeptal starý muž zamyšleně. „Zřejmě už žádné potomky mít nebude. Po tom, kolika magickými proměnami prošlo jeho tělo, pochybuji, že by byl schopen se rozmnožit i kdyby chtěl. Tak jako tak tady rod velkého Salazara skončí. Kvůli hysterickému mladíkovi, který si kdysi usmyslel, že se stane Pánem zla. Takových už bylo! Vždycky to skončí stejně. Svět, jak si ho oni představují, by byl krásné místo, ale jedná se o utopii. Pokaždé. Stejně je to nemilé. Pravděpodobně se tak ztratí postupně ze světa umění hadího jazyka.“
Pohlédl dolů na nejistou světlovlasou ženu.
„Dřív nebo později zemře. Kámen mudrců byl zničen, je to tak?“
Přikývla.
„Bylo by nejlepší, kdyby se tyto změny Draca nijak nedotkly. Ještě nenastoupil na Luciovo místo, že?“
„Ne. Pán zla si ho zatím nevyžádal,“ řekla Narcissa a jako obvykle v duchu připojila prosbu, aby Merlin tento stav zachoval.
„Doufejme, že to tak zůstane,“ odpověděl Aurelius rozhodně.
„Mimochodem, Narcisso… ten chlapec, Potter. Viděla jsi ho? Jaký je?“
„Popravdě si nedovedu představit, jak by mohl zastavit samotného Mistra,“ řekla to, co opravdu cítila. „Ale zřejmě opravdu je něčím výjimečný.“
„Tak. Pokud bude mít to štěstí, musíš být připravená reagovat rychle, má drahá. Je možné, že se v případě jejich vítězství objeví hlasy, které budou žádat pro odsouzené tvrdší trest.“
Narcissa zbledla.
„Ale nejprve budou oslavovat. Pokud budeš dostatečně rychlá a přesvědčivá, tak přesně to bude ta správná chvíle, kdy dostat tvého nemožného manžela ven.“
„Dědečku!“
„Je mi líto, má drahá, Lucius se opravdu nezachoval moudře. Ale už o tom nebudeme mluvit, vidím, že jsi proto nešťastná. Odpočiň si. A řekni Dracovi, ať mě přijde navštívit, až se vrátí ze školy. Rád se podívám, jak vyrostl budoucí pán domu.“
„Ano, dědečku.“
Rychle vyklouzla ven a opatrně, s co největší jemností, za sebou zavřela dveře.
Komentáře
Přehled komentářů
To je dobrý, jsem ráda, že jsi se aspoň ozvala :)
Díky!
RE: ...
(Alexis, 31. 7. 2008 23:48)Bude, ale v nejbližší době asi ne, protože zítra dolétám na dovolenou. Vracím se asi v polovině srpna, tak se pak pokusím kapitolu dokončit, už mi schází jen docela malý kousek... moc se omlouvám... Lexie
RE:
(Alexis, 28. 3. 2008 20:32)
díky, díky... :)
Další kapitola už je rozepsaná ... mám teď hodně práce ve škole, ale snažím se... Tak prosím o trpělivost :)
...
(Memorin., 25. 3. 2008 19:50)
Ale přesně tohle jsi... jen ne narfněná... snad pyšná? protože píšeš krásně :-)
snad to i někde vzadu v dušicce víš, doufám v to...
Kdy bude další?
RE:
(Alexis, 5. 3. 2008 21:45)díky, díky, díky... díky vám všem... *ukláním se a posílám polibky na všechny strany jako správná nafrněná celebrita v záři reflektorů* :D
*:*
(Didina, 2. 3. 2008 20:16)Tahle kapitola byla úžasná a připadala mi taková... Rozkošná tím jak Narcisa říkala dědečku a jak se Luciuse zastávala. Takový anděl mno...Moc se těším na další kapitolu Je to tiž jak jsem už řekla užasná kapitola
....
(Clemenza, 2. 3. 2008 20:11)Aáá, I Love you Sladkých 17!!! I Love you autorku. Ty si vážne nezaháľala cez prázdniny. Ja som ani nedúfala, že pridáš tak skoro novú kapitolku. Dakujeem:))
Super
(Lostt, 2. 3. 2008 17:29)Chvalim dalsie pokracovanie, tato poviedka je jedna z mojich naj, je naozaj uzasne pisana.
....
(Memorin, 3. 8. 2008 15:45)