Oh whoa…
My body’s saying let’s go.
Oh whoa…
But my heart is saying no.
( Christina Aguilera – Genie In a Bottle )
Draco věděl, že je po všem. Na tohle čekal tak dlouho, až ho z toho zjištění mrazilo…
Od toho večera uběhly zatím tři dny. Tři dlouhé dny, dny, kdy se mu Potter zcela zjevně a záměrně vyhýbal.
A bylo to báječné.
Pokud se to dařilo.
A to byl právě ten problém.
Potterovi se opravdu tentokrát nedalo skoro nic vytknout. Draco si několikrát všimnul, že si zlatý nebelvírský chlapec raději zašel, než aby se potkali, a ve Velké síni si sedal tak, aby na Draca neviděl. Jenže… byly tu chvíle, kdy se přes veškerou snahu potkat museli. A pak to bylo hrozné. Daleko, daleko horší než dřív.
Potter se nedíval, ale kdykoli spolu byli v jedné místnosti, Draco měl dojem jako by vzduch těžknul až na hranici dýchatelnosti. A když o sebe přece jen náhodou zavadili pohledem, Potter uhýbal očima stranou s výrazem podobným bolesti, výrazem, na který u něj Draco nebyl zvyklý.
Dýchalo se mu těžce a vnitřnosti se mu svíraly odporem, kdykoli si vzpomněl na ten polibek. Odpor a pak ještě něco dalšího. Spolu s pocitem, že Potterovi nějakým způsobem, o kterém ani nevěděl, děsivě ublížil, mu to rvalo tělo na kusy. Nechápal, proč se necítí lépe. Nakonec, pokud byl teď Potter nešťastný, bylo to to nejlepší, co se mohlo stát. Draco si mockrát v duchu přál, aby Harry Potter trpěl, opravdu hnusným, ohavným způsobem.
A přesto… necítil se lépe. A nevěděl proč.
Co ale věděl jistě, bylo, že každá společná hodina s nebelvírskými se proměnila v nesnesitelné peklo, kdy Draco, místo aby se soustředil na výklad, odpočítával minuty do chvíle, kdy to skončí.
Nemusel se na Pottera ani podívat, aby věděl, že tohle oba cítí stejně. Jediná věc, která je spojovala…
Běžné hodiny byly nesnesitelné i přesto, že si sedali co nejdál od sebe a každý si hleděl svého, ale skutečné mučení přicházelo v podobě lektvarů, kde nejen že museli být v jedné místnosti a přede všemi předstírat, že se nic neděje, ale navíc spolu stále pracovali ve dvojici. Draco si vyčítal, že nemá odvahu požádat profesora Snapea, aby je přeřadil, ale to na věci nic neměnilo.
Dvě hodiny v těsném sousedství Potterova těla, fakt, z něhož Draca zároveň mrazilo i pálilo.
Lektvary rázem na žebříčku Dracovy oblíbenosti klesly na poslední místo, dokonce až kamsi hluboko pod Péči o kouzelné tvory a Věštění, kterými odjakživa pohrdal.
Potter se i o lektvarech držel zpátky. Snažil se přesně plnit pokyny, oči upíral přímo před sebe a Draco zaregistroval, že se mu dokonce chvílemi trochu třásly ruce. Nic z toho ovšem nečinilo Potterovu přítomnost méně nesnesitelnou.
Draco si byl dost jistý, že jestli se situace rychle neuklidní, čekají ho u zkoušek velké problémy.
Harry byl tak vyčerpaný, že ani necítil vztek.
Nic jsem necítil.
V hlavě mu běžela ta věta stále dokola už několikátý den. Byl si jistý, že Draco lhal. Všechno to ale bylo hrozně zmatené.
Nakonec, kdybych se mu tak hnusil, sotva by souhlasil s dalším polibkem, ne?
Harry napůl litoval, že to jen tak nechal být. Mohl snadno Draca udržet, byl silnější než on a pak… Harry si jako obvykle při té představě přitiskl prsty na spánek. Nechtěl takhle vůbec uvažovat. Možná byl zkažený, ale nebyl přece… násilnický nebo snad ano? Nikdy si nikoho nevzal násilím a nechtěl ani brát něco takového jako možnost. Ale myšlenky ho neposlouchaly.
A tak, aby se jim ubránil a zároveň dodržel slib, který dal (ačkoli Draco stejně určitě lhal!), vyhýbal se všemu, co ho svádělo a mátlo, jak nejlépe mohl. Ve Velké síni si začal sedat zády ke zmijozelskému stolu, aby nepodlehl pokušení podívat se blonďákovým směrem a to i přes to, jak nervózní a ohrožený se kvůli tomu cítil.
Vyhýbal se mu na chodbách a v učebnách si vždy sedal tak, aby Draco seděl co nejdál od něj a nejlépe až za ním, protože tak bylo snazší odolat pokušení.
Ale přesto… hlavně na hodinách to bylo všechno hrozně těžké. Ačkoli Harry dělal, co mohl a soustředil svou veškerou pozornost na tabuli, jen ten fakt, že je s Dracem Malfoyem v jedné místnosti a že sedí jen pár metrů od sebe, ho téměř zbavoval rozvahy.
Nic jsem necítil.
To bylo to jediné, co Harrymu hučelo v hlavě během těch hodin, kdy předstíral, že poslouchá výklad nebo si dělá poznámky.
Byla jen ta tři slova a vzpomínka na křehké tělo, které na chvilku držel v náručí, na hebké rty, které měl na chvíli pro sebe. Obojí pálilo.
Na samý pokraj šílenství se Harry dostal během lektvarů. Tělo, o kterém snil na dosah ruky. Lehká vůně, která mu pokaždé zamotala hlavu. Snažil se nedívat, ale i když jen letmo zavadil pohledem o Dracovy dlouhé štíhlé prsty, když si například podávali přísady, rozbušilo se mu srdce.
Nic jsem necítil.
Harry přemýšlel, proč vlastně čekal jinou odpověď. Byl vůbec Draco Malfoy někdy upřímný? A věděl vůbec, co to znamená?
Po další dvouhodinovce lektvarů se Draco cítil jako by ho někdo přinutil zaběhnout desetikilometrovou trať a následně to zapít kyselinou. Původně doufal, že se všechno brzo ustálí, až si oba s Potterem zvyknou na ten divný fakt, že se dobrovolně líbali… a že se přitom všechno kolem valí svým ustáleným tempem dál.
Vlastně se nic nezměnilo?
Draco měl nepříjemný pocit, že on je jediný, kdo má pocit, že se stalo něco neuvěřitelného. A kromě toho, vzduch kolem něj byl stále těžší a těžší.
Potter zřejmě dělal, co mohl. A vůbec to nepomáhalo.
Někdy během toho odpoledne si Draco uvědomil, že čekat, až se situace uklidní, je asi stejně efektivní jako čekat, že se z Crabbeho a Goyla přes noc stanou matematičtí géniové.
Beznadějnost celé situace ho tak vyděsila, že se vyhnul odpolednímu praktickému cvičení v Obraně (další střet s Potterem by v tom rozpoložení určitě nepřežil) a uklidil se do kuchyně pro šálek sladkého čaje.
Pak se zavřel ve svém pokoji, schoulil se na posteli do klubíčka a zatímco se marně snažil usnout, přemýšlel, jak vyřešit problém, když všechna jeho rozhodnutí povedou ke stejně špatným koncům.
Dakujeeem
(Lostt, 27. 10. 2010 18:49)