kapitola 6
Oh whoa…
My body’s saying let’s go.
Oh whoa…
But my heart is saying no.
( Christina Aguilera – Genie In a Bottle )
„Teda brácho,“ zopakoval Ronald Weasley dnes v noci už podruhé. „Malfoy se zcvoknul. Je to jasný.“
Harry nepřítomně přisvědčil a pravou rukou zachytil balíček jídla, který mu Ron hodil.
„Tohle kdyby mi někdo řek… nevěřil bych mu, to teda fakt ne,“ pokračoval zrzek a další balíček přistál na posteli Nevilla Longbottoma. Neville se ho pokusil chytnout, ale zcela bezúspěšně.
„Věřil bys tomu, Neve?“
Neville odpověděl, že by tomu rozhodně nevěřil.
Závěs na vedlejší posteli se rozhrnul a ven vykoukla Deanova tmavá hlava.
„O co jsem přišel?“
„Malfoy se zbláznil,“ vysvětlil Ron a hodil Deanovi balíček.
„Že jo, Harry?“
Harry mu opět nepřítomně přisvědčil a Ron se s gustem pustil do obšírného vysvětlování.
„Až řeknu Hermioně, že nás Malfoy chytil po večerce v kuchyni a nestrhnul nám ani jeden bod, nebude mi to věřit,“ zakončil Ron nadšeně.
„Já bych jí to neříkal, ještě nám ty body strhne sama,“ namítl Harry věcně.
Draco ležel na posteli a ještě se celý třásl. Nechápal, jak se mohl nechat tak unést.
Taky si nebyl jistý, jak se vlastně dostal do svých komnat. Ještě teď cítil slabost.
Převalil se na břicho a hlavu sevřel v dlaních.
Je vůbec možné někoho tolik nenávidět?
Nesnesitelný-dokonalý-Potter s tím svým svatouškovským výrazem. Tak neuvěřitelně čestný a pravdomluvný a tak… tak kladný.
Draco zaúpěl a stisknul ruku v pěst. Copak to nikdy neskončí?
Uvědomoval si, že se v něm bouří jeho vnitřní síla, položil se zpět na záda a pokusil se zhluboka dýchat.
Musí se uklidnit. Nemůže si dovolit ztratit další sílu jen proto, že se vytočil.
Zítra bude všechnu svoji energii potřebovat.
Zítra ho čeká dlouhý den.
Ráno bylo všechno při starém. Nad Velkou síní se sem tam převalovala ocelová těžká mračna. Draco, věrný svému novému předsevzetí, si vzal plnou misku ovesných vloček a věnoval Pansy, sedící naproti němu, letmý náznak úsměvu. Všude panoval téměř podezřelý klid. U vedlejšího stolu se tahalo několik prvňáků z Mrzimoru o nějakou hloupost. Profesor Snape se jako každé ráno tvářil kysele. A Potter… Draco se otřásl. Už zase na něj zíral.
Grangerová jako obvykle v přeměňování excelovala.
Longbottom jako obvykle málem podpálil učebnu.
Dracovi se povedlo proměnit židli v černou labuť a celá třída na něj zůstala mlčky zírat.
„Ehm,“ odkašlala si profesorka McGonagallová, „velmi dobře, pane Malfoyi. Měla to ovšem být obyčejná, bílá labuť.“
Draco se posadil a věnoval profesorce pohled, který ji uvedl do rozpaků. Černá labutí kráska přicapala k Dracovi a položila mu svou hlavičku na koleno. Roztržitě ji pohladil.
Už od rána byl neuvěřitelně podrážděný.
Potter od něj – jak už se zřejmě stalo jeho rituálem – od rána neodtrhnul pohled.
Draco cítil jisté zadostiučinění z toho, že jeho bílá labuť měla přes veškerou Potterovu snahu stále čtyři nohy.
Zvon ohlásil konec hodiny a Draco s pocitem nejasné ztráty proměnil svou labuť zpět v židli.
„Malfoyi…“ uslyšel za sebou trochu váhavý, jemný hlas.
Otočil se. „Grangerová?“
Usmála se, trochu rozpačitě a volnou rukou si zastrčila vlasy za ucho.
„Tvá labuť…“ zaváhala. „Byla moc hezká.“
Pokrčil rameny. „Byla černá.“
„Neville tu židli podpálil,“ poznamenala.
Povzdechl si. „Vincentovi se podařilo proměnit židli v labuť vyřezanou ze dřeva.“
Usmála se o něco víc.
Přehodil si tašku přes rameno. „Potřebovala jsi se mnou mluvit?“
Kývla. Vyšli z učebny a oba zamířili směrem ke komnatám primuse a primusky.
„Jde o to, že se blíží Večer všech svatých. Budeme na to muset dohlédnout.“
„Jistě. Je to už za pár dní.“
„Vzala bych si na starost hostinu, jestli dohlédneš na výzdobu…“
„Samozřejmě. Postarám se, aby všechno bylo v pořádku.“
Zastavili se před vchodem do komnat.
„Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale vlastně se s tebou pracuje docela dobře,“ řekla a lehce naklonila hlavu ke straně.
„Nezakřikni to,“ varoval ji.
Hermiona se znovu usmála. Pak zaváhala. „Malfoyi… chci říct… Draco…“
Při tom oslovení sebou trhnul.
„Chtěla jsem říct, jak moc pro mě znamená, že se tak snažíš se mnou vyjít. Vždycky jsem doufala, že budu primuskou. Když jsem se dozvěděla, že druhý primus budeš ty, měla jsem trochu strach. Vím, že mě nemáš rád.“
„Nemám,“ odpověděl pomalu. „Ale vlastně ani nevím, jestli vůbec je někdo, koho bych mohl mít rád.“ Na vteřinu zavřel oči. „Takže si to nemusíš brát moc osobně.“
„Ne jistě, že ne. Jen… je to proto, že mám mudlovském rodiče?“
Pokrčil rameny.
„Ty vážně věříš, že by se kouzlům měli učit jen čistokrevní kouzelníci?“
Opřel se o chladnou stěnu za sebou a podíval se na ni. Hermiona Grangerová je moc zvláštní dívka, napadlo ho. Trochu se zamračil.
„Kdyby to tak bylo,“ poznamenal nakonec pomalu a s jistou dávkou nevole, „dávno bychom vymřeli. Nikdy by nebylo možné to udržet.“
„Ale přesto ti to vadí.“
„Ano. Vadí.“
Povzdechla si. „Já to nechápu,“ zamumlala.
„Nechápeš to, co jsem řekl? Nebo proč jsem to řekl?“ zeptal se.
„To druhé.“
Založil si ruce na hrudi, tak, jak to dělal vždycky, když se chtěl chránit.
„Ptala ses.“
„Já vím. Asi se divíš proč.“
Ušklíbl se. „Je to jedno. Může to být zvědavost nebo nemusí. Nezáleží mi na tom.“
V jejích tmavých očích se zalesklo překvapení.
„Ty jsi hrozně zvláštní, Draco.“
„Neříkej mi jménem,“ požádal ji zdvořile, nicméně nekompromisně.
„Mohl by sis na to zvyknout,“ namítla.
„Nevím proč bych měl.“
Draco zamyšleně pročítal několik svitků, které by měl mít naučené k OVCE. Svíce kolem něj tiše prskaly, tím svým hebkým, uklidňujícím způsobem.
Přistihl se, že už po třetí čte ten samý řádek a vůbec nechápe, co mají ta slova vlastně znamenat.
Nemohl se soustředit. Myšlenky mu stále odbíhaly někam daleko. Nemělo to žádný smysl, žádnou logiku. S vědomím, že už toho dnes moc neudělá, odložil pergameny stranou a pohybem ruky zhasil svíce.
Tolik vzpomínek…
Otec byl vždycky tak málo doma.
Chůva. Co se s ní asi stalo?
Matka, jejíž bledá štíhlá ruka se lehce dotýká bílých růží, skrz jejichž okvětní plátky proniká podivně chladné sluneční světlo.
Tóny klavíru… jeho nejmilejší ukolébavka. Kolik mu tehdy bylo? Tři? Možná čtyři. Víc určitě ne.
Ostatní děti, které mu vždycky připadaly tak podivné.
Chovaly se hlučně, pokřikovaly na sebe, běhaly beze smyslu sem a tam, smály se moc nahlas a některé byly ušpiněné.
Jeho otec je nikdy ani nevzal na vědomí. Byly pro něj něco jako obtížný hmyz.
Dobby.
Draco se pro sebe usmál. Hrozně rád ho tahal za uši. Ty uši ho prostě fascinovaly.
Potter.
Potter - nejmladší chytač za posledních sto let.
Potter - čtvrtý účastník Turnaje tří škol.
Potter- Brumbálův mazlíček.
Potter- Chlapec, který přežil.
Potter.
Draco vztekle uhodil pěstí do polštáře.
Zpráva, která na konci pátého ročníku přišla od matky.
Jakým právem mu Potter stále převrací jeho život naruby?
Zachovej klid. Jen tak dokážeš vyřešit to, co vyřešit musíš.
„Jenže jak?“ zašeptal Draco tiše.
„Jak bych měl tohle vyřešit, otče?“