Draco se zoufale snažil vyprostit z Harryho sevření. Potter ho přitisknul zády ke knihovně a Draco se znovu vzepřel s veškerou silou, kterou do toho dokázal dát.

Bylo to marné. Fyzicky byl Harry vždy daleko silnější než on sám. Draco cítil, jak ho tvrdé dřevo tlačí do zad.

„Přestaň!“ Ještě stále se snažil rukama Harryho odstrčit.

„Proč bych měl?“ zašeptal Harry mezi polibky, kterými zahrnul Dracovo citlivé místo nad klíční kostí. Toužil ponížit svého milence a ani nevěděl, kde se v něm tolik zla bere.

„Nech mě být! Nechci to! Nechci! Ne takhle!“

„Vážně si myslíš, že odjedu a nechám tě tady tomu přeslazenému modelovi? Aby tě měl? Měl bys být můj! Slíbil jsi mi to, když jsi odcházel! Draco!“

Harry se nedokázal ovládat. Rukama roztrhl Dracovu košili až několik perleťových knoflíčků odlétlo stranou, pak v pěsti sevřel dlouhé prameny platinových vlasů  a přitáhl si k sobě Dracovu tvář, aby jej mohl násilím políbit.

Cítil, jak mu krev prudce tepe a jak těžce se mu dýchá. Rozepnul si kalhoty a rukou sklouzl do Dracova rozkroku. Stále ho držel pevně přitisknutého na tmavé ořechové dřevo a pravou rukou ho dráždil přes tenkou napnutou látku. Draco se chvěl a stále se pokoušel bránit, což Harryho ještě víc rozčilovalo.

„Chci tě! Chci si užít! O to nám všem přece jde, nebo se snad pletu?“ Věděl, že je krutý, ale nemohl to zastavit.  

Spoutal Dracovi kouzlem ruce a zbavil ho lehkých černých kalhot i spodního prádla. Pak nadzvedl světlé tělo a znovu několikrát žádostivě políbil Dracovo zakloněné hrdlo. Byl rozzuřený a vzrušený. A připravený.

„Tolik stojíš o něj, že už ani nechceš, aby tě šukal někdo jiný? Tolik ho miluješ?“

Na jeden příraz se dostal do Dracova těla a pocítil vlnu zvráceného uspokojení. Rychlými drsnými pohyby se snažil dosáhnout co nejrychleji orgasmu.

Draco se v jeho náručí celý zhroutil. Přestal se bránit, jeho paže ochably, jen jeho dlouhé štíhlé prsty se zarývaly s každým dalším pohybem Harryho boků hloub do jeho ramen.

Harry cítil, jak jeho vztek ustupuje vzrušení. Těžce dýchal a objal Draca o něco pevněji.

„Já tě nikdy nikomu nenechám! Nikdy nedovolím, abys na mě zapomněl, slyšíš? Draco! Draco!“

Nedokázal se zvládat. Cítil, jak se přes něj přelévají vlny rozkoše. Draco byl tak těsný, tak přitažlivý, dokonce i když se bránil… Harry se se zasténáním udělal.

Uplynulo možná půl minuty, než mu došlo, jak odporně se zachoval. Odstoupil od Draca a zapnul si kalhoty.

„Co jsem to udělal?“ pomyslel si.

Draco prudce oddechoval. Harry se rozhodl jít. Takhle to nemělo skončit. Takhle daleko to nikdy nemělo dojít.

„A teď, když jsi mě zneužil, odejdeš?“ Dracův ledový hlas ho zastavil. Pomalu se otočil zpět tváří k blonďákovi.

„Teď budeš utíkat?“

Harry by mohl přísahat, že slyší zoufalou nenávist v tom hlase, který tolik miloval.

„Ty idiote!“ zařval Draco nečekaně.

Harry leknutím odstoupil o krok dozadu.

Draco nebyl typ, který někdy křičí, ale teď křičel. Opravdu, křičel tak, že měl Harry strach.

„Nikdy jsem mu to nedovolil! Ty pitomče zabedněnej! Copak jsem nějaká šlapka? Do prrdele, to já, já jsem měl jeho, ne naopak! Nikdy… Ty, ty jsi byl jediný, kdo mohl, kdo směl, ty parrchante!“

Harry se díval, jak Dracovi tečou slzy po tvářích a kapají dolů na podlahu ze světlých keramických dlaždic.

„Ach bože,“ zašeptal.

„To jsem posral.“

„Jo, to teda jo,“ Draco se útlou rukou opíral o roh knihovny. Nedokázal nabrat dech ani přestat brečet.

„Jsi naprrostej krretén, slyšíš mě, Pottere?! Krretén!“

„Jo, jo to jsem,“ zašeptal Harry zoufale a zakryl si dlaní tvář.

„Nenávidím tě! Jak sis mohl myslet, že bych dal jen tak někomu! Sakrra! Copak mě neznáš? Copak nevíš, že tu celé ty rroky myslím jenom na tebe? Nenávidím tě! Nenávidím!“

Draco klesl na kolena. Cítil se zesláblý jako snad ještě nikdy. Zalykal se svými slzami. Nějak mu to připomnělo dobu, kdy byl v Azkabanu.

A teď ho Harry opouští! Opouští ho po tom všem! Je to trest za staré hříchy?

Harry rychle přikleknul k němu a pokusil se ho obejmout.

„Draco prosím, tohle mi nedělej. Vzchop se, blonďáčku, ano? Jsem takovej debil, že bych se nejradši zabil. Můžeš mě třeba zmlátit do bezvědomí, zasloužím si to, ale už neplač ano? Prosím… Snaž se dýchat. Draco…“

Draco se křečovitě chytil jeho ruky.

„Umřu, jestli odjedeš. Vlastně… ach bože, mám pocit, jako kdybych už umíral. Ještě nikdy nic takhle nebolelo… Harry! Harry!“

„Draco…“ Harry ho prudce přitáhnul k sobě a začal ho něžně houpat ve svém náručí.

„Myslel jsem, že odejdeš,“ zašeptal Draco, když se v Harryho náruči konečně trochu uklidnil.

„Já jsem myslel, že jsem tě ztratil,“ odpověděl Harry a přitisknul Draca blíž k sobě.

„Je to moje vina,“ řekl Draco potichu. „Nejsem ve své kůži. Stále myslím na to, kolik času nám ještě zbývá a jestli se ještě někdy vrátíš… Stal se ze mě maniak.“

„Ty a maniak?“ zamumlal Harry, rty přitisknuté v hedvábných zacuchaných vlasech svého milence. „To já jsem předvedl brilantní žárlivou scénu a navíc jsem tě znásilnil! Nemůžu se ani vidět.“

„Nikdo tě nenutí, aby ses na sebe díval,“ usmál se Draco slabě. Pak přitiskl tvář k Harryho vlněnému svetru. „Měl jsem hysterický záchvat,“ zašeptal. „Já jsem právě měl opravdový hysterický záchvat. To je strrašné. To přece vůbec nejsem já.“

Pomalu zvedl hlavu a upřel obrovské stříbřité oči, opuchlé a zčervenalé do Harryho smaragdových. „Co se to s námi stalo, Harry?“

„Nebyla to tvoje vina,“ Harry opatrně pohladil Draca po tváři, jako by měl strach, že mu ještě víc ublíží. „Taky na to nemůžu přestat myslet. Že zase odjedu a nechám tě tady. Mám pocit, že se z toho zblázním.“ Harry váhavě políbil Dracovo rozpálené čelo. „Myslím na tebe doma každý den. A jsem žárlivý, příšerně žárlivý a ani jsem to nevěděl. Nejradši bych byl toho kluka zabil, když jsem ho tu uviděl. Nevěděl jsem, že dokážu být tak… zlý. Ublížil jsem ti a teď toho lituju.“

Draco se zachvěl.

Harry se opatrně zvednul  a Draca stále držel v náručí. Přenesl ho na pohovku, kde ho nežně usadil a svlékl si svetr. „Zvedni ruce, Dráče,“ zašeptal jemně. Draco poslechl a Harry ho navlékl do svého vytahaného rudého oděvu.

„Lepší?“ zeptal se a znovu Draca pohladil po tváři.

Blonďák přikývl a popotáhnul.

„Přinesu ti vodu, aby ses napil a kapesníky, vydrž,“ Harry se zvednul.

Draco se znovu roztřásl.

„Je to v pořádku, miláčku,“ Harry se k němu rychle sklonil a stisknul Dracovu dlaň. „Jdu jen vedle, ano?“

Draco kývl a znovu popotáhnul.

Harry si v kuchyni opláchl obličej ledovou vodou. I jemu se chtělo zatraceně brečet.

Nechápal, co se s ním vlastně stalo. Co se s nimi stalo… Draco položil správnou otázku.

Opatrně nalil do sklenice vodu a přibral balíček papírových kapesníků. Draco seděl na pohovce, přesně tak, jak ho tak Harry nechal a chvěly se mu ruce.

Harry mu dal napít a podal mu kapesníky. Draco jeden z nich žmoulal v ruce a snažil se otřít z tváří zbytky zaschlých slz.

Harry měl pocit, že mu to zlomí srdce. Draco byl tak křehký, téměř průsvitný… Proč si toho předtím nevšiml? Zdálo se, že vůbec nepřibral od té doby, co odjel.

Vždycky měl perfektní postavu, ale tahle nečekaná bledost Harrymu připomněla ty dny po Dracově návratu z Azkabanu.

Je vysílený. Je úplně vysílený a já jsem se nechal oklamat jeho úsměvem. Nejsem o nic lepší než ten floutek, nepoznal jsem, že se trápí. Jsem vážně idiot a nezasloužím si, aby mě miloval…

„Připravím nám koupel, co myslíš?“ oslovil Draca něžně. „Horká koupel s jemným levandulovým olejem a meduňkový čaj se sirupem, to by mohlo pomoct, ne?“

„Ano prosím,“ hlesl Draco dutě.

„Draco,“ Harryho váhavý hlas blonďáka probral z letargie.

„Já nechci odjet. Chci tu zůstat ještě celý příští týden, dokud mám volno. Jestli mě tu ještě chceš… Jestli tu ještě můžu být…“

„Samozřejmě, že můžeš zůstat, ty idiote,“ Draco se zachumlal do Harryho svetru. „To je přece jasné, ne?“

Harry se usmál. „Doufám, že mi to někdy budeš moct odpustit.“

„Ty jsi vážně pitomej, Harry Pottere!“ odsekl Draco trochu naštvaně. „Já se přece netrápím kvůli nějakému pseudoznásilnění. Byl jsi to přece ty… Je jedno, co se mnou uděláš. Miluju tě a nemůžu z toho ven.“

Harry ucítil, jak znovu získává svou ztracenou rovnováhu. Tentokrát se usmál doopravdy.

„Postarám se o tebe, Dráče. Postarám se, aby ses už nikdy nemusel takhle trápit, ano?“

„Jestli to dokážeš…“

„Ano, dokážu,“ přikývnul Harry důrazně.

Tentokrát ano.